Stanice Prima se od minulého roku začala čím dál víc pouštět do ambiciózních produkcí se zvučným obsazením a „filmovým“ vizuálem. Kriminálky typu Temný kraj, Mordparta či Kapitán Exner se sice chlubily známými jmény před i za kamerou, avšak výsledný dojem příliš pozitivní nebyl. Za to podzimní Tátové na tahu byli pro mě konečně vcelku povedenou oddechovkou, která dokázala áčkové obsazení jakž takž vytěžit. Právě kvůli nim jsem očekával podobně pohodovou jednohubku i od Černých vdov, ale marně.
Černé vdovy jsou inspirované finským seriálem Mustat lesket z roku 2014. Netuším nakolik se česká verze od té severské liší, avšak právě scénář je největším kamenem úrazu v této osmidílné novince od Primy. Příběh seriálu začne v prvním dílu celkem nadějně. Tři kamarádky Johana (Jitka Čvančarová), Renata (Jana Plodková) a Veronika (Lucie Siposová) se rozhodnou každá s odlišných důvodů zavraždit své manžely. Jejich plán s bombou v dortu sice zprvu vyjde tak, jak si představovaly, avšak kolotoč událostí kolem vyšetřování vraždy, gangsterské minulosti firmy jejich manželů a jejich společníka vyvolá řadu problémů.
Příběh od začátku sice nehýří kdovíjakou originalitou, ale alespoň zprvu rychle odsýpá. Po pár dílech se však kriminální zápletka rozmělňuje čím dál víc a místo ní se seriál věnuje vedlejším zápletkám, které většinou jsou pro ústřední linku zbytečné, a nakonec vyplynou zcela do prázdna. Zacházení s vedlejšími postavami je zde rovněž na pováženou. Některé vedlejší postavy jsou zde zcela nevyužité (psycholog Martina Myšičky) anebo jsou stereotypní a plné filmových klišé (mafiánka v Drážďanech, policejní šéf), takže jejich scény působí směšně a do posledního dílu mi nebylo jasné, zda se jedná o tvůrčí záměr.
Problém mám i s ústředními hrdinkami. Nejvíc mě iritovalo přehrávání herečky Lucie Siposové, což možná nebyla ani tak vina herečky, jako scénáře, který ji diktoval, že musí hrát natvrdlou blbku, ze které mají všichni okolo ní akorát srandu. Do postavy Renaty v podání Jany Plodkové je zase problém se vcítit a pochopit, co vlastně tato postava chce. Její nerozhodnost či hloupá rozhodnutí divák nerozluští ani po finálním díle. Pouze ironickou Johanu považuji za velmi dobře vykreslenou postavu, do které se bravurně převtělila Jitka Čvančarová. Dalším podivným castingem je ústřední vyschlý detektiv Olin Nekula. Bolek Polívka se sice snaží, seč může, ale jeho důrazný moravský přízvuk vyznívá tragikomicky a ve většině scén jsem viděl pouze známého herce, a ne plnohodnotnou postavu.
Režii a scénář měl na starosti Radek Bajgar (Teorie tygra), jenž momentálně brázdí tuzemská kina s Teroristkou. Po režijní stránce Černé vdovy nejsou špatná podívaná a na poli českých seriálů se jedná o lehký nadprůměr. Zásadním problémem je výše zmiňovaný scénář, který nedrží pohromadě a opírá se o strojené dialogy, se kterými často herci viditelně zápolili. Černé vdovy jsou více komediálním seriálem nežli kriminálkou. Sázka na komediální notu místy zakrývá plytký děj, jenž je zbytečně roztahaný na osm epizod. Humor je zde ovšem nevyvážený. Pár opravdu zábavných scén se tu najde, ale většina vtipů je buďto trapných anebo v lepším případě vyplynou zcela do prázdna.
Na to, jak je seriál pozvolně vyprávěný je až k neuvěření, že finální díl děj v podstatě neuzavře. Tím nemyslím očekávaný cliffhanger na úplném konci, ale fakt, že většina zápletek vyjma té kriminální zůstane otevřených bez náznaku toho, jakým způsobem se budou vyvíjet do budoucna. Stejný problém jsem měl na Primě i s Táty na tahu, jejichž finální díl také nechal víc otázek než odpovědí, a navíc se vytasil s jedním zbytečným úmrtím. Černé vdovy do takového extrému nešly, ale i tak je divák po osmi dílech strávených se třemi vdovami rozmrzelý z toho, že spousta linek je zbytečně ponechána na jeho představivosti.
Výraznou složkou zaujímá v Černých vdovách písničkový soundtrack. Hudební doprovod se sice viditelně inspiroval zahraničními tituly, avšak celkově je hudební složka povedená a přináší čerstvý vítr do tuzemské seriálové produkce. Pochvalu si zaslouží i úvodní znělka, která mi ihned připomněla Dextera. Znělka se chlubí i zdařilou písní napsanou čistě pro seriál, kterou nazpívaly hlavní hrdinky seriálu.
Černé vdovy nenabízejí po příběhové stránce nic, co byste již dříve neviděli jinde. Děj je předvídatelný od začátku do konce a na poli osmi epizod je nepříjemně rozvláčný. Humorných scén je seriál plný, ovšem většina z nich jen marně balancuje na hraně trapnosti. Solidní obsazení, nadprůměrný rozpočet a povedený hudební doprovod nezakryjí fakt, že tento seriál je jen dalším z obyčejných tuzemských titulů, ze kterého si po několika dnech budete tak maximálně pamatovat stylovou úvodní znělku.
