Recenze: Labyrint II

Hned úvodem chci říct, že jsem velkým fanouškem kriminálních minisérií Jiřího Stracha a z první sezóny Labyrintu jsem byl neskrývaně nadšený. První řada oplývala skvělým scénářem mixujícím mysteriózní vraždy a bravurně vykreslený otcovský vztah majora Remeše (Jiřího Langmajera) s jeho dcerou (Anna Linhartová). Celý kriminální tým oplýval charismatem a od začátku do konce celý spletitý příběh fungoval. V letošním pokračováním si však Jiří Strach (Anděl Páně 2, Osmy) spolu s navrátivším se scénáristou Petrem Hudským (Dvojníci, Pravý rytíř) ukousli příliš velké sousto.

Letošní Labyrint přišel o Langmajera coby protagonistu, jeho osobní život se neřeší (jeho dcera studuje v Praze na univerzitě). Stále je jednou z hlavních postav, ale nyní se z něj stává jakýsi prostředník, který divákovi odkrývá postup vyšetřování. To by samozřejmě nebylo ani tak na škodu, ale díky jinému stylu vyprávění, který od začátku do konce míchá nespočet zápletek najednou, je celý scénář strašlivě roztříštěný a je místy těžké se v tom shluku orientovat. Tím hůř, když v prvních čtyřech dílech nemá divák valné povědomí o tom, proč tam některé zápletky vůbec jsou. Posledním sedmým dílem se sice celý příběh vcelku povedeně uzavře, ale nic to nemění na tom, že celá vypravěčská struktura byla chaotická a rozhodně se nevyhnula menším logickým lapsům.

Seriál do nadprůměru vytahuje, i přes podivně zpracovaný scénář, napěchované herecké obsazení a jistá režie Jiřího Stracha. Mírně obměněný tým vyšetřovatelů (z důvodu završení první řady), kde se po bok Jiřího Langmajera, Zuzany Kajnarové, Michala Dlouhého a Miroslava Donutila nově připojil Jan Hájek spolu s Tatianou Vilhelmovou, funguje bravurně a chemii mezi jednotlivými postavami není, co vytknout. Ve vedlejších linkách nejvíce zazářil Jiří Dvořák v roli zkorumpovaného lobbisty a Pavel Kříž coby tajuplný advokát. Díky tomu, že v každé vedlejší lince hrají kvalitní herci, jsou i místy kostrbaté dialogy nakonec přirozené a je vidět, že se všichni zúčastnění i přes překombinovaný scénář snaží, seč můžou.

Režisér Strach si ohlídal, aby se mu přes všechny linky celá řada úplně nerozsypala pod rukama a zajistil, že je zde stále cítit ten osobitý feeling prvního Labyrintu. Kamera je na skvělé úrovni, a i když je většina akčních scén zpracována průměrně a bez momentu překvapení, tak alespoň kamera zajišťuje filmový standard, kterému dopomáhá i opět brilantně zvolený hudební doprovod. Stále mi však po shlédnutí všech sedmi dílů připadá, že druhý Labyrint měl náběh na to, být mnohem lepší, kdyby si někdo na scénáři a vypravěčské struktuře dal více záležet. Pořád se však jedná o krimi sérii, která má čím zaujmout a pokud se vám líbil první Labyrint, tak nejspíš ani s druhou sérií nešlápnete vedle.

Výhodou pro ty z vás, kteří jste druhou sérii ještě neviděli, by mohlo být shlédnutí všech dílů (online na stránkách ČT archivu) v krátkých úsecích po sobě. Labyrint II je přesně tím seriálem, který je nejspíš mnohem lepší si dát jako maraton, a ne v týdenních rozestupech, jak byl na ČT vysílán.