Ihned po oznámení seriálové adaptace Amerických bohů kabelovou stanicí Starz, jsem si říkal, že už je na čase si tuhle nadšenými ohlasy ověnčenou knihu Neila Gaimana přečíst. Před dvěma týdny jsem si ji konečně pořídil, ale stále se k ní nedostal. A teď mi po zhlédnutí pilotního dílu American Gods visí v paměti (krom jiných) jedna palčivá otázka: „Udělal jsem dobře nebo špatně, že jsem si tu knihu ještě nepřečetl?“
Ani po několika hodinách od zhlédnutí dílu si nejsem tak úplně jistý. Ohlasy z řad fanoušků knihy jsou veskrze spokojené a chválí především převod knihy do seriálové podoby, i s tím nezapomenutelným feelingem, kterým kniha (prý) tak oplývá. Ale na druhou stranu znalci předlohy přicházejí o tu sérii překvapení, která jsem při sledování pilotu osobně zažil.
Než budu nadšeně chválit, tak musím ještě podotknout, že sledování American Gods v týdenních rozestupech nebude zrovna snadné. Už v pilotním díle, když se odkloní příběh od hlavní linie, nemá divák příliš šanci porozumět tomu, co se to místy na televizní obrazovce před jeho zrakem zrovna odehrává za šílenosti. Samotný závěr dílu pak nabízí takovou smršť podivných a zároveň stylisticky dech beroucích situací, že jsem po dokoukání vůbec nechápal, co jsem to vlastně před okamžikem viděl. Odcházel jsem jsem nicméně s pocitem toho správného zaháčkování a nadšení, jaké by měl každý pilot ve vás ideálně vyvolat.
Kdybych nevěděl, že je seriál z produkce stanice Starz, tak bych ho (z hlediska vizuálu a celkového provedení) tipoval na HBO či Netflix. Až tak vizuálně opojní Američtí bohové jsou. Nejvíc jsou Američtí bohové v rámci nábídky stanice Starz podobní (zvlášť kvůli zpomalovačkám, akčním scénám a porci krve) sérii Spartacus, ale s tím, že tady dialogy mnohem méně skřípou a celý seriál oplývá mnohem vážnější a mysterióznější atmosférou s fantasy prvky. Samotné vizuální efekty jsou na televizní seriál na špičkové úrovni. Akčních scén se v pilotu mnoha nedočkáme, ale když už přijdou, tak skutečně stojí za to, a to jak po stránce choreografie, tak stylistického provedení. Je skutečně poznat, že na seriálu pracuje tvůrce seriálového Hannibala Bryan Fuller a David Slade, jeden z Hannibalových dvorních režisérů.
Příběh pilotu se (po vikinském prologu) točí kolem právě propuštěného trestance Shadow Moona (Stín) v podání pro mě neznámého Rickyho Whittla. Shadow Moon je propuštěn o pár dnů dříve kvůli úmrtí jeho manželky, cestou na její pohřeb se shodou “náhod“ střetne s tajemným panem Středou (Ian McShane), pro kterého bez znalostí okolností začne pracovat. Po většinu dílu sledujeme Shadow Moona, kolem kterého se začnou dít podivné věci a stejně tak jako divák, netuší ani on sám, co se to vlastně děje. Vím, že strohý popis příběhu zní dost stupidně, ale v tomto případě je opravdu mnohem lepší znát buď všechno z knihy nebo se jít koukat s totální nevědomostí.
Velkou pochvalu si zaslouží herecké obsazení, a to hlavně výše zmíněná dvojice. Ricky Whittle má náběh na to stát se sympatickým tahounem celého seriálu a Ian McShane je ve své důležité vedlejší roli neodolatelně charismatický a tajuplný (pro představu, je podobně charismatický jako v letošním akčňáku John Wick 2). Zbytek obsazení i přes malý prostor taktéž stačí zaujmout, ale samozřejmě je brzy dělat jakékoli závěry.
I režijní podání Davida Sladea je na nadprůměrné televizní úrovni, stejně tak jako kamera a mohutný hudební podkres. Celý díl je velmi stylový, dialogy rychle odsýpají a vážné i odlehčující situace fungují, jak mají. Pokud seriál dostojí svého potenciálu a nerozmělní se příliš po scenáristické stránce, tak nás vskutku čeká jedna z nejintenzivnějších seriálových událostí tohoto roku. Potenciál je tu pro to obrovský.
Jinak kandidát na nejlepší úvodní seriálovou znělku tohoto roku již je na daný.
