Jak se můžete dočíst v naší pondělní recenzi, jako celek se podle mě bitva o Winterfel ve třetí epizodě osmé řady Hry o trůny povedla. Při optimálních podmínkách sledování je epizoda vizuálně vydařená a zvolený styl vyprávění má šťávu. Epizoda neustále graduje, z obrovských ztrát je zřejmé, jak nebezpečná hrozba nemrtvých je, nechybí řada silných individuálních momentů a díky proměnlivému charakteru nikdy nezačne epizoda nudit.
To všechno platí, pokud se epizodou The Long Night necháte strhnout. Jakmile se ale jen na moment zastavíte a zkusíte rozebírat jednotlivá rozhodnutí, která obránci Winterfellu udělali, začne být celá epizoda z pohledu logiky dost přitažená za vlasy. Jasně, můžete namítat, že se bavíme o fantasy seriálu, ve kterém fungují kouzla a čáry. Na druhou stranu se Game of Thrones dlouhou dobu mohla pyšnit právě tím, jak uvěřitelný zážitek se divákům snažila nabízet. I kouzla a čáry měly mantinely a zbytek událostí se striktně řídil pravidly střízlivého historického dramatu, zasazeného do pseudo-středověké doby.
Bitva v The Long Night veškerou střízlivost zahodila stranou a vše podřídila tomu, aby tvůrci mohli nabídnout maximální zábavnost a několik specifických hrdinských momentů. Už v recenzi jsme nakousli, co všechno v rámci bitvy nedávalo příliš velký smysl a teď si to probereme pořádně. Držte si klobouky hnidopišské šťourání začíná.
Když vezmeme bitvu izolovaně, je pochybných rozhodnutí opravdu nespočet. Proč stojí kdokoliv z obránců venku v poli? Hradby jsou vysoké. Sice jsme viděli, že je nemrtví dovedou zdolat, ale lze to jen v úzkých bodech, které se brání snáz než holá velká pláň okolo. Z hradeb je také lehčí používat střelné zbraně. Pokud umře kdokoliv z obránců na hradbách, je alespoň do prvního skutečného průlomu, kdy vzniká chaos, možné mrtvé obránce bezpečně likvidovat, aby se z nich nemohli stát další posily Nočního krále.