Pandemie koronaviru zásadním způsobem ovlivnila celý svět, včetně zábavního průmyslu, kterému se u nás na webu věnujeme primárně. Natáčení většiny filmů a seriálů dlouhou dobu stálo a jedny z mála pořadů, které se k natáčení brzy vrátily, byly late night shows. Moderátoři se přesunuli ze studia do svých obýváků, odstranilo se živé publikum, kapela i nejrůznější pobočníci a hosté se připojili na dálku. Počet zábavných skečů a hříček klesl, zvýšil se důraz na rozhovory a monology. Nestandardní situace přímo vybízí k zamyšlení nad budoucnostní celého formátu.
Zatímco v Česku klasický zahraniční formát stále jen neúspěšně pronásledujeme, za mořem už se delší dobu proměňuje. Kdysi poměrně unifikovaný trh se segmentoval a každý moderátor nabízí trochu jiný styl. Někdo s hvězdnými hosty hraje táborové hry, další moderátor upřednostňuje výjezdy ze studia do terénu, jiný se soustředí na společenský komentář a politickou satiru. A noční „živé“ vysílání už dávno není alfou a omegou. Jednotlivé late night show jsou výrazně rozparcelované na menší segmenty, které lze snadno nabízet na Youtube a dalších on-line platformách. Zvlášť u nejrůznějších skečů je patrná snaha už dopředu materiál chystat tak, aby měl v ideálním případě virální potenciál. Ceny Emmy za late night už řadu let vyhrává John Oliver, který vysílá pouze jednou týdně, oproti 4-5 epizodám, které jsou pro formát typické. Conan O'Brien před dvěma lety z hodinových epizod přesedlal na půlhodinové, daleko víc se snaží vyrážet ze studia na mezinárodní výlety a část svojí energie přesměroval na delší rozhovory v podcastové podobě.
Od chvíle, kdy moderátoři vysílají z domova, se velice rychle ukázalo, že na starém známém studiovém provedení jsou závislé především ty late night shows, které spoléhají primárně na povrchní zábavu. Srandičky se s hosty dělají lépe tváří v tvář než přes Skype. Hudební čísla z obýváku také mívají menší drajv než plně nazvučená a osvícená show. Jakmile si ale chce moderátor pouze popovídat s někým z hostů, většina potíží odpadá. Jasně, tváří v tvář může mít rozhovor trošičku intenzivnější dynamiku, ale jinak je výraznějším problémem v tuhle chvíli vlastně jen zvuková (ne)kvalita. Na to jsme ale už léta zvyklí z podcastů. Ty se natáčejí na dálku běžně a občas se připojí někdo, kdo zrovna doma žádný smysluplný mikrofon nemá. Pokud je obsah rozhovoru na úrovni, tak se to dá vydržet. Třeba během protestní vlny po smrti George Floyda sázeli Conan O'Brien či Trevor Noah jednoho zajímavého hosta za druhým a jejich pořady to plně unesly, samotná konverzace naprosto postačila.
John Oliver je mezi ostatními pořady opravdu solitérem, když jeho show stojí na humoristicky podaném vykládání a komentování současných palčivých témat. Moderátor vysvětluje, prokládají to ilustrační videoklipy či vtipné obrázky. A na Oliverově show se pandemie podepsala naprosto minimálně. Trvalo asi dvě epizody, než se Oliver naučil, jak správně podávat vtipy v prázdné místnosti bez publika, ale kromě chybějící reakce obecenstva je rozdíl opravdu minimální. Tady všechno stojí a padá s prací rešeršistů a scenáristů a ty pandemie z provozu nijak nevyřadila. Show, které alespoň částečně na tomhle elementu v minulosti stály také (Trevor Noah, Stephen Colbert, Seth Meyers) se také dovedly poměrně rychle adaptovat.
Pro moderátory je kontakt s publikem a osobní setkávání se štábem dost možná nabíjející a motivační, nicméně pokud divák minimálně v krátkodobém horizontu prakticky nepozná rozdíl v pořadu točeném ve studiu plném lidí a maličké domácí pracovně, tak se nabízí otázka, proč by měla televize vynakládat na studio peníze. U pozlátkových show rozdíl patrný je, ale pak se jakožto diváci musíme ptát sami sebe, zda nám vlastně krom rozpočtu podobné show mají co nabídnout.
