Česká televize nabídla nový detektivní seriál Hlava Medúzy. Kriminálky se u nás v posledních letech točí docela slušné, režisér Filip Renč kdysi platíval za výraznou autorskou osobnost a scenárista Petr Hudský má za sebou celkem chválený Labyrint. Tak by to nemuselo dopadnout špatně, ne? A třeba ani nedopadne – klidně je možné, že od druhé epizody je kriminální novinka na hubičku. Osobně už se to nedozvím, protože první epizoda je slaoučká.
Samotný koncept nudí a vlastně je to asi tak to nejlepší, co se dá o seriálu prozatím říct. Sledujeme partu vyšetřovatelů, kterým se do rukou dostává nový případ. Druhořadý výtvarník zdánlivě spáchal sebevraždu, ale u po bližším ohledání je patrné cizí zavinění. Kriminální oddělení ničím nevystupuje z řady, první případ uspává. No dobře, ale tak zase si přiznejme, že prakticky všechno už tu bylo a občas je lepší se držet při zemi, než na sílu vymýšlet něco pseudo originálního. Jistě to zachrání zpracování, ne? Nezachránilo.
Styl vyprávění už od začátku neoslní. Většinou Hlava Medúzy na pohled působí jak reportáž do zpráv. Bez jakékoliv patiny nebo charakteru, jen nejjednodušší záznam dění. Horší to je, když se čas od času kamera rozhodne, že chce být zajímavá. Buď začíná dění „dokumentárně“ následovat a rázem seriál působí jako home video, nebo jsou situace nasnímané z nepřirozených úhlů. V tu chvíli to nic nevypovídá o situaci, nesignalizuje to, že je něco špatně, nedaří se nastolit nějaký znepokojivý dojem, jen jsem v těch momentech byl ještě víc vytržený ze situace a sám sebe se ptal, co a proč se to děje.
Několikrát dojde na různé rvačky nebo brutální útoky a ve všech případech je to bohužel značně směšné. Vykopnutí zbraně z ruky do jinak převážně dialogového seriálu o detektivech z Brna prostě nesedí. Obecně je příliš vidět, jak jsou údery kašírované, kamera sebou klepe, aby zamaskovala nedostatky a zkusila navodit iluzi, že se děje něco vzrušujícího. Podařit se to nemůže, protože na obrazovce bolestivě chybí jakýkoliv pokus dát násilným momentům výraz. Nemají intenzivní uvěřitelnost, nemají bombastickou okázalost, nemají humornou nadsázku. Působí pouze jako něco, co tvůrci zařadili z pocitu povinnosti.
Ničemu nepomáhá ani hudba, která místy jen nevýrazná, ale čas od času také kolotočářsky otravná. Jako bychom nesledovali seriál z roku 2020, ale nějaké osmdesátkové retro. Tomu se při zpětném sledování dneska už jen smějeme, tak potom těžko jde brát vážně aktuální novinku, která zní podobně zpátečnicky.
Nezachraňuje to ani nějaká geniální zápletka, protože případ první epizody ničím zajímavý není. Zavražděný malíř, poškozený Rubensův obraz...nic z toho nemá potenciál v dnešní době zaujmout, na to už měla většina z nás možnost vidět až příliš mnoho detektivek. Občas se objeví nové tělo, občas přijde zvrat, ale už po pár minutách mi začalo být jedno, jak se jednotlivé otázky rozuzlí a do konce to nic nedokázalo změnit. Ostatně se k tomu rozuzlení došlo jaksi mimochodem, pocit uspokojení z dobré práce vyšetřovatelů se nedostavil.
Občas se někdo rutinně vyslechne, občas ohledá tělo. Vyšetřovatelka bez vysvětlení chodí sama v noci na již ohledané místo činu, není si schopná zapamatovat poznávací značku útočníka a osobně se chodí zeptat na dvě věty, ve kterých se stihne tak akorát pozdravit a domluvit se na tom, že podklady ke svojí otázce stejně vlastně musí poslat mailem. Vyšetřovatelé naprosto cizím lidem svým tónem jasně dávají najevo, že je mají za viníky, všude vesele vykládají detaily neuzavřeného případu a celkově je průběh vyšetřování ve svojí otrávené lenosti dost útrpný zážitek.
No a všechno to korunují postavy, dialogy a osobní dramata. U českých filmů a seriálů to opakuju často, ale proboha už! Mohli bychom se prosím alespoň jednou za čas dočkat něčeho, co alespoň připomíná mezilidskou interakci dvou Čechů? Postavy podivně přeskakují od spisovné k hovorové češtině (všechny plus minus stejně – nějaký rozdíl v projevu charakterů se nekoná), příležitostná snaha o zakomponování (vytvoření?) policejního slangu je tak křečovitá, že mi bylo za postavy trapno. Vzájemné vyměňování škrobených replik má k přirozenému rytmu lidské řeči hodně daleko.
Seriál není zle obsazený. Přiznám se, že si zrovna asi nevybavím Jitku Čvančarovou z žádné vážné role, ale v komediální poloze už jsem ji viděl skvělou, takže v ní něco určitě dřímá. Jiří Dvořák, to je obyčejně záruka, Jana Švandová či Jan Vlasák ve vedlejších úlohách jsou prověření. Tady tápou a věčně sklouzávají k nepřirozenosti divadelní přepjatosti a afektu. Ale je patrné, že se prostě neměli o co opřít. Většinou se topí v prkenných banalitách a kriminálních klišé.
O postavách nevíme prakticky nic. Šéfka týmu Karin (Čvančarová) má být asi jako že "ta ostrá". A nosí čepici. Jiří Dvořák zřejmě má v sobě nést kus rebelství a rošťáctví...ale to asi spíš prosakuje do seriálu Jiřího přirozená jiskra, než že by v postavě něco bylo. Většina vedlejších figur je matná, ale z hlavy už asi nikdy nevymažu scénu, ve které kolega v podání Michala Isteníka (dospělý chlap, zjevně zkušený detektiv, u kterého nic nenasvědčuje nějaké vývojové zastydlosti a profesnímu zelenáčství) přijde položit několik otázek do erotického podniku a v momentě, kdy uvidí místní pracovnici v negližé, tak jí akorát dokáže čumět na prsa a je totálně vykolejený, neschopný výkonu služby. Jestli to měl být fór, tak bych se přimlouval za to, aby byl urychleně navrácený do minulého století, odkud byl vypůjčený.
Třešničkou na dortu je postava hrdinčina bratra (Karel Heřmánek ml.). Mládenec zjevně nebude z nejvyrovnanějších, což je nám ilustrováno tím, že je prchlivý, zobe tabletky a slyší hlasy. Netuším, zda má tohle vykreslení šanci pohoršit reálně nemocné lidi, ale mě pohoršuje ve svojí vypravěčské otřepanosti. Někdy před dvaceti lety by možná takové uchopení mohlo být pokládáno za divácky stimulující, ale dnes je to v lepším případě klišé. Postava sice působí jak z úplně jiného seriálu, ale zároveň je asi jediný element vzruchu, který jinak zabržděná Hlava Medúzy nabízí.
Samotní autoři jako by tušili, že by nudnou detektivku měli něčím okořenit a tak v závěru přichází pasáž, kterou jsme vůbec nečekal. Všechno už je vyřešené a najednou je tu další scéna. Taková laciná snaha šokovat závěrem. Připomíná to závěr hororu, kde zabiják po zneškodnění ještě jednou nečekaně povstává, aby naposledy hrdinům zavařil. O stejný nechtěný přídavek se pokouší i Hlava Medúzy. Najednou se ještě jednou vzepne a jak se hezky česky říká, "přeskočí žraloka" (absolutně to přežene). V tu chvíli už jsem nedokázal udržet smích, protože epizoda sklouzla k nechtěné sebeparodii. Anebo mě tvůrci celou dobu chytře vodili za nos a já nepochopil, že je to celé parodie cílená. Blíž to rozhodně zkoumat nehodlám.
