Při prvním pohledu se může zdát, že seriál Byl by to hřích (It’s a Sin) žádnou velkou revoluci nepřivede. Zdánlivě podobných projektů, které se snaží ukázat krásu i nebezpečí bujarého mládí, se přece jen dá najít spousta – před dvěma lety si obrovskou popularitu získala například drogami prostoupená Euforie. Na rozdíl od tohoto hitu z dílny HBO se britská minisérie nemůže pyšnit opulentním vizuálem, v zásadě by ji tedy nebylo těžké nechat spadnout do oblasti šedého průměru a navždy na ni zapomenout. Už zahraniční recenze však napovídaly, že by to byla veliká škoda. A nyní, kdy se všech pět dílů objevilo i v České republice na platformě HBO Go, lze s naprostou jistotou potvrdit, že před námi stojí skutečně výjimečný zážitek.
Osmdesátky, Londýn, mládí, sex… a AIDS
Příběh Byl by to hřích nás vrhá do Londýna 80. let minulého století. V jeho jádru stojí pětice mladých přátel a spolubydlících, z nichž touží každý po něčem jiném. Ritchie (Olly Alexander) chce dobýt světová plátna a jeviště, Roscoe (Omari Douglas) by se rád topil v penězích, Colin (Callum Scott Howells) si přeje zdokonalovat své dovednosti. V jejich snahách jim pak zdařile sekundují Ash (Nathaniel Curtis) a konečně také obětavá Jill (Lydia West). Přestože jsou jejich cíle veskrze odlišné, jeden je všechny přece jen spojuje: Chtějí si užít mládí se vším všudy. Britské hlavní město je v osmdesátkách útočištěm pro LGBTQ+ komunitu a místem, kde se život jen tak nezastaví a je plný nepřetržitého slavení, pití a sexu. A jelikož se v úvodu seriálu píše rok 1981, je bohužel také místem, kde se pomalu ale jistě šíří epidemie viru HIV a nemoci AIDS.
Právě její průběh a rostoucí nebezpečí během let celému příběhu udávají tempo a určují jeho směřování. Zejména ze začátku se hrozba sexuálně přenosného onemocnění skrývá v pozadí a jako diváci si jí v zásadě ani nevšímáme – ostatně stejně jako naši hlavní protagonisté a celé jejich okolí. Chorobě v podstatě nikdo nerozumí a je tak ve velkém podceňována a přehlížena. Brzy však všem začíná postupně docházet, že před nimi nestojí pouze jakási „podivná chřipka či rakovina“, nýbrž děsivě reálný strašák, který změní jejich životy k nepoznání.
Z maličkosti se rychle stává hrozba
Tvůrcům v čele s vrchním scenáristou Russelem T. Davisem (Queer as Folk) a režisérem Peterem Hoarem (The Umbrella Academy) se skutečně výborně daří prostřednictvím ústřední pětky zachytit nálady dobové společnosti. Jak již bylo řečeno, nebezpečí AIDS je nejprve kvůli nedostatku informací nejen ze strany LGBTQ+ komunity, ale i ostatních členů veřejnosti či britské vlády, bagatelizováno a upozaděno. Ve chvíli, kdy začnou lidé umírat v obrovských počtech, se však Británie poměrně rychle probudí. Vše vyústí v masovou paranoiu, jejíž terčem se bohužel stává queer komunita. Hlavní postavy se tak dostávají do nelehké situace, kdy je kromě neustálé hrůzy z nákazy doprovází i krutá a všudypřítomná homofobie, která se tvrdě promítá i do vztahů s jejich rodinami.
Kromě velice realisticky pojatého tématu AIDS se tak v centru příběhu ve velkém ocitá i coming out a skrývání své vlastní identity před nejbližšími. Látce se během let věnovalo obrovské množství filmů a seriálů, díky spojení s epidemií však Byl by to hřích skutečně bravurně zvládá tuto problematiku uchopit svěžím způsobem, který jí pouze dodává na vážnosti. A to je jen začátek obrovského seznamu úspěchů, kterých minisérie dosahuje.
Atmosféra má spoustu tváří a diváka nešetří
Jeden ze základních pilířů série bez nejmenších pochyb představuje její atmosféra, která během pěti dílů nabývá mnoha podob. Seriál doopravdy disponuje několika velice odlišnými tvářemi. Na jednu stranu se jedná o seriózní a drásavé drama, které děsivost AIDS prezentuje bez jakýchkoliv servítek a disponuje pořádnou zásobou zničujících momentů, které u řady diváků jistě doprovodí obrovský objem slz a náležitá zásoba kapesníků. Na těchto chvílích show ani v nejmenším nešetří a z člověka se při nich v podstatě stává její rukojmí – scénář si z diváka skutečně dokáže udělat hadrového panáka, se kterým si, mimo jiné vážně nečekanými minimalistickými zvraty, dělá co chce, a dává mu jednu facku (ne-li přímo pěst do obličeje) za druhou.
Vedle facek však Byl by to hřích naštěstí umí i pohladit a pořádně rozpohybovat krev v žilách. Ve svém jádru se totiž nejedná pouze o zdvižený ukazováček plný bolesti a deprese – stejným dílem jde stále o oslavu přátelství a mládí. Ve svých nejlepších chvílích ústřední pětice nezná zábran, užívá si, jak jen to umí, a polyká život plnými doušky. A divák jim to věří. A také jim to, především v dnešní době spojené s izolací, neskutečně závidí. Všechno podtrhávají všudypřítomné osmdesátky plné pestrobarevného oblečení a ještě pestrobarevnější hudby, které, na rozdíl od mnoha jiných seriálů, skutečně nefungují pouze jako stylové pozlátko, nýbrž hrají neodmyslitelnou roli. Bystré a svižné dialogy, řada výborných vtipů a instantně zapamatovatelné hlášky tvoří jen třešničku na dortu.
Postavy hrají prim
Tím zdaleka největším úspěchem jsou však určitě samotné postavy. Zejména centrální pětku kamarádů si divák během několika málo momentů hluboce zamiluje a prožívá s ní naprosto všechno – od zábavy přes sváry až po tragédii a zármutek. Ale pozornost zaslouží i ostatní figury. Přestože se jim pochopitelně dostává menšího prostoru a rozvoje, jejich osud jsou často neméně emotivní a rovněž si vyslouží pořádnou dávku slz.
Můžeme za to být vděční dvěma věcem. Tou první je již zmíněný scénář, který dal vzniknout plejádě odlišných charakterů, z nichž má každý za sebou svůj příděl traumat a nelichotivých vlastností. Díky tomu jim je propůjčena velice věrohodná lidskost a především srdce. Dobrý scénář však samozřejmě neznamená nic bez hereckých výkonů - teprve ty přivedou skvěle napsané postavy k životu. A i jimi minisérie naštěstí překypuje.
Přestože je celý ansámbl prvotřídní a je poměrně těžké si vybírat oblíbence, je třeba některá jména vyzdvihnout. Postava Jill by se za normálních okolností mohla vedle některých expresivnějších charakterů relativně jednoduše ztratit, Lydia West však bez zaváhání dokáže podat velice přesvědčivý a zapamatovatelný výkon plný lásky, empatie a smutku. Keeley Hawes, ztvárňující Ritchieho matku Valerie, se po valnou většinu seriálu skrývá ve stínu, ve finální epizodě však naplno ukazuje svůj herecký talent a krade si pro sebe každou scénu, ve které se objeví. Tím pravým králem série je však bez nejmenších pochyb Olly Alexander, pro něhož byla role Ritchieho na první pohled jako stvořená. Třicetiletý herec a zpěvák si toho je naplno vědom a předvádí krasojízdu, pro kterou se jen těžko dají nalézt slova.
Verdikt
Byl by to hřích funguje na všech frontách na jedničku s hvězdičkou. Práce s atmosférou a postavami, uchopení látky a vedlejších motivů, herecké výkony, scénář, režie i hudba, to jsou všechny úspěchy, kterých série dosáhla. Je jasné, že za projektem stála vášnivá a do detailu promyšlená vize – tvůrci přesně ví, co chtějí říct, jak to chtějí předat a jak na to bude divák reagovat. Vše dovršuje naprosto výjimečné zakončení, po kterém se vám sice bude po příběhu stýskat, na druhou stranu vám bude moc dobře jasné, že to všechno skončit muselo a nešlo to jiným způsobem. Mimochodem musím zdůraznit, že málokterý seriál skutečně vyžaduje zhlédnutí všech dílů najednou – věřte mi, že tohoto kroku nebudete litovat.
Z předešlých několika odstavců asi není příliš složité poznat, že mě Byl by to hřích osobně naprosto uhranul všemi možnými způsoby. Podobná superlativa se sice příliš nenosí a mělo by se jimi co nejvíce šetřit, v tomto případě si však nemůžu pomoct. Seriál se mě chytil už při prvních minutách a až do samotného konce mě nepustil. A v podstatě mě neopustil doteď - stále nad ním ve velkém přemítám a už nyní jsem rozhodnutý, že se na něj během pár dní podívám znovu. Do sledování jsem nešel s přehnanými očekáváními a odcházím s dost možná nejsilnějším zážitkem, jaký jsem kdy u televize zažil. Bude se ještě někdy opakovat? To nevím. Ale vím, že mi Byl by to hřích v hlavě zůstane ještě dlouho. La!
