Reality show je formát s širokým záběrem a obrovským potenciálem. Často se tu dostávají na obrazovky typy lidí, které příběhy podle scénáře úplně vynechávají. Střetávají se zcela různé světy, odehrávají situace, které prostě nevymyslíte. Reality show dovedou přinést skutečně emotivní chvilky, soutěžní klání napínavější než libovolný sportovní zápas či strategické šachové partie, z nichž by se Garrimu Kasparovovi točila hlava. Představa, že reality show je pokleslý formát je přezíravá a zjednodušující. Stejně jako v jakémkoliv jiném odvětví i tady existují dobré a špatné koncepty, v dobrém i špatném zpracování. Like House se zatím po úvodních dvou epizodách jeví jako špatný koncept ve špatném provedení.
Nejasná a mrtvá hra
Nový pořad televize Prima nastěhoval do příměstské vilky sedmičku internetových influencerů. Po prvních dvou epizodách přitom není jednoznačně zřejmé, o co přesně se v soutěži jedná. Hráči mají být v domě zavření tři měsíce. Zřejmě nikdo nebude vypadávat. Vítěz dostane půl milionu korun. Pro soutěžící hlasují diváci prostřednictvím aplikace a ještě si mezi sebou udělují na konci každého dílu palce nahoru a palce dolů. Jak z toho vzejde vítěz, snad ukáže čas. Občas se odehraje nějaká party hra, která má potenciál zamíchat sociální dynamikou v domě, ale zatím také není zcela jasné, zda mají hry nějaký vliv na celkový výsledek soutěže.
Z toho, co jsme zatím viděli, mám pocit, že soutěžní mechanika nemůže vnést do hry nic moc zajímavého. Pakliže neexistuje vyřazování, tak strategický element zřejmě bude mít jen minimum prostoru, pokud vůbec nějaký. Pakliže se z pořadu nestane celospolečenský fenomén (běží v odpoledních hodinách, tak pravděpodobně nestane), nejspíš budou pro soutěžící hlasovat především jejich dosavadní fanoušci. Tím pádem jsou karty celkem jasně rozdané – vyhrát by zřejmě měl soutěžící s nejpočetnějšími / nejvěrnějšími / nejaktivnějšími fanoušky. Jestli hráči uvažují podobně, pak asi příliš nemá smysl nějak aktivně usilovat o nějaké sympatie diváků (hlasujících).
Většina soutěžících tak nejspíš prostě přišla nabrat nové followery, užít si placenou dovolenou, popřípadě zažít novou zkušenost. Dalo by se tak předpokládat, že se všichni budou snažit vystupovat podobně, jako se prezentují na sociálních sítích a vesměs se držet svojí „role“ (pózy/brandu), kterou na sociálních sítích drží. Suma sumárum: O vítězi je z podstaty věci dost možná předem rozhodnuto (nebo minimálně o tom, kdo na výhru nemá šanci) a hra v zásadě nedává hráčům nějakou velkou motivaci vystoupit ze své komfortní zóny a příliš se vychylovat od toho, jak se prezentují teď v úvodu. Formát hry je tedy mrtvý.
Nudní soutěžící
Dobře, herní komponent tedy zatím nevypadá příliš životaschopně, ale to nemusí nutně vadit. Pořád je tu reality element. Jenže ten zatím taky dost pokulhává. Předem bych rád uvedl, že nikoho ze soutěžících neznám jako lidi, nesleduji je na sociálních sítích. Hodnotím je pouze jako televizní charaktery (které se z nich nutně stávají v momentě, kdy se střihači rozhodnou, co z jejich projevu ukážou ven a co schovají). Třeba jsou to v reálu všechno milí lidé, ale Like House je zatím vykresluje jako nezáživnou partičku.
Reality show obvykle pracuje s tím, že máte extrémně omezený prostor. Snažíte se tedy obsadit výrazné archetypy, které budou fungovat i v rámci televizní zkratky. K tomu se snažíte najít rozmanité osobnosti a ideálně je namíchat tak, aby jejich vzájemná typologie měla potenciál pro zajímavá prolnutí či střety.
Tady jsme dostali sedmičku lidí kolem dvacítky, kteří mají podobnou pracovní náplň, podobné zájmy, snad i podobné cíle. Všechno jsou to lidé vcelku bez výraznějších životních zkušeností, uzavření ve svých virtuálních světech. Dokonce i v Like Housu je po nemalou část dne vidíme čučet do mobilů. Na jednu stranu je to mrazivá společenská sonda, sledovat místnost plnou lidí, kde vlastně nikdo pořádně netráví čas spolu, ale zároveň to po chvíli přestane být zajímavé, asi jako když si mobil vytáhnou všichni vaši kamarádi v hospodě.
Kéž bychom dostávali alespoň nějaký větší vhled do toho, jak probíhá práce influencerů, ale toho se nám dostává vlastně jen útržkovitě. Občas vidíme nějaké to focení selfíček, případně přípravu složitějšího videa nebo sledování toho, jak si příspěvek vedl. Ale že by Like House nějak víc rozebíral obchodní stránku věci nebo třeba psychickou daň, kterou si na influencerech vybírá neustálé napojení na svoje followery. A upřímně příliš nevěřím tomu, že by chtěli tuhle stránku věci ukazovat soutěžící nebo tvůrci pořadu.
Oživení ze strany štábu je minimum, zpracování mdlé
Jak už jsem říkal, herních prvků je minimum, party hry mnoho času nezaberou a komunikace s neviditelnou moderátorkou je křečovitá. Většinu času tak zabírají večerní večírky a celodenní poflakování. Jestli jste zažili nějaký mejdan na chatě, kam zrovna shodou okolností během daného víkendu nepřijel nikdo zajímavý, a tak všichni jen zevlují a čekají na další pitku, tak tohle je přesně ono, akorát to někdo zfilmoval. A když už na večerní kalbu dojde, tak jsme jako diváci v pozici střízlivého řidiče, co se na to jen dívá.
Like House není klasická kontejnerová show. Hráči mají okna, vidí do krajiny, smí na zahradu, mohou používat internet. Navíc se mezi sebou více či méně znají. Nikdy se nedostaví skutečný pocit klaustrofobie, pocity odloučení zřejmě budou podstatně slabší. Dění točí pro soutěžící viditelní kameramani, takže ubude momentů, kdy by hráči shodili masky a nepodaří se zachytit všechno. Vždycky budeme do velké míry asi sledovat divadelní představení. Hráči sice chodí do „zpovědnice“, jenže když mají přístup k televizi a internetu, tak je jasné, že nikdy nebudou o ostatních mluvit zcela otevřeně. A když se spousta z nich znala předem, tak přijdeme o element poznávání, střetávání cizích světů.
Všechno špatně
V souhrnu jsme tedy dostali hru, jejíž soutěžní mechanismy podle mě z principu nemůžou fungovat. Dále hráče, kteří snad ani nemohli být příliš zajímaví, protože se nevybírali podle vhodnosti pro reality show, ale podle toho, zda jsou to alespoň trochu známí influenceři. A k tomu nic moc zpracování, kdy celá soutěž působí jako šitá horkou jehlou. Dosavadní pokusy o usměrňování děje štábem (počáteční nedostatek postelí) zatím mnoho nepřinesly, soutěže nezabaví, část epizod je extrémně hluchá a rozvleklá (poflakování), část uspěchaná a nepřehledná (když si hráči mezi sebou dávají palce nahoru a dolů).
Upřímně moc nerozumím tomu, komu je vlastně pořad určený. Opravdu se fanoušci zábavných postů ze sociálních sítí chtějí koukat v televizi na to, jak autoři těch postů prožívají den? Neřeknou jim to tvůrci obsahu nejlépe sami v nějakém vlogu? Pro lidi, kteří se v sociálních médiích neorientují, je podle mne Like House příliš nepřehledný. Problematika TikToků a Instagramů se řeší samozřejmě, útržkovitě. V tiskové zprávě před premiérou Prima hovořila o tom, že v pořadu mají oblíbence svých dětí poznat také rodiče. Po dvou epizodách asi budou celkem zděšeni, když uvidí, jak idoly jejich dětiček sypou prázdné fráze, řeší svoje ego, vzájemně se drbou, popřípadě paří.
Taky na mě dosavadní vysílání zatím působí tak, že by produkce chtěla klouzat po takovém tom lascivním sexy pozlátku, na které často sázejí randící show. Ale Like House pro to asi není vhodně obsazený a nemá ideální formát. A ještě je hrozně divné, že se vysílá v pět odpoledne.
Třeba se hra vyjasní a rozjede, třeba má štáb připravené cesty, jak influencery trochu vyhodit z role, „obnažit“ a rozehrát mezi nimi zajímavou dynamiku. Zatím si ale nedovedu příliš představit, že by to celé mohlo být nějak výrazně méně prázdné, i kdyby se snížil týdenní počet epizod. A pokud se vám zdá bodová známka až příliš vysoká, tak je za to, že se obě epizody daly celkem přežít a zatím jsme viděli jen opravdu malý zlomek z celkového počtu epizod, které by měly být odvysílány.
