Jeden z doposud nejambicióznějších projektů internetové streamové televize Netflix obstál na výbornou. Obrovský rozpočet bezmála 160 milionů dolarů (podle některých zdrojů 120 milionů) na první desetidílné sérii historického dramatu The Crown jde vidět v každé scéně a Koruna se bezpochyby řadí k seriálům roku. A nejen kvůli rozpočtu.
Bylo to jen otázkou času, než se nejdéle vládnoucí panovník britské koruny Alžběta II. dočká nějakého seriálového zpracování. Ještě stále za její vlády se toho chopil Netflix, který pro ztvárnění jejího života objednal rovnou šest řad po deseti dílech. Ta první je venku zhruba čtrnáct dní a zaslouženě sklízí ovace.
Sázka na mistra v oboru
Jméno Petera Morgana je často spjato s historickými filmy, případně seriály a především pak s britskou královskou tématikou. Napsal scénář k filmu Duel Frost/Nixon, za který byl nominován na Oscara a nominace od akademie se dočkal i za snímek Královna. V něm si Helen Mirren zahrála Alžbětu II. a na rozdíl od Morgana nominaci proměnila ve vítězství. Nyní se k dnes už devadesátileté panovnici Morgan znovu vrátil a jako hlavní show-runner rozběhl šedesátidílný kolotoč, které udivuje svou velkolepostí a zároveň tou typickou střídmostí a vážností, která k britské koruně patří.
Seriál začíná v období, kdy král Jiří VI. už marně bojuje s rakovinou plic a je jasné, že se v Anglii schyluje k dalšímu ženskému nástupu na trůn. Jeho dcera Alžběta se už v 25 letech stane novou královnou. Prakticky nepřipravená na nový život se ale pod tíhou koruny nezhroutí a i přes počáteční rozpačité seznamování s novým stylem života roste její autorita s každou epizodou. A stejně tak ruku v ruce přijde i ultimátní pochopení její úlohy jako královny, jež razí heslo „nedělat nic“. Zachovat naprostou neutralitu za každých okolností ale není vždy jednoduché…
Koruna nadevše
Seriál tvrdě a nekompromisně ukazuje, že koruna je do velké míry prokletím. Sebeobětování je obrovské, a když přijde na řadu i citové ublížení těm nejbližším na úkor monarchie, tak se člověk ani nediví, že strýc Alžběty – Eduard VIII. abdikoval a dal přednost lásce před povinností. A ono se zdá, že láska má vždy přednost, ale The Crown to nalajnuje tak šikovně, že nakonec Eduarda VIII. vidíte jako velkého zbabělce a slabocha, který se jednoduše vykroutil ze své povinnosti a zbavil se nepopsatelně obrovského břímě.
V seriálu je ostatně tohle věčné dilema královské povinnosti vs. osobní život hojně rozebíráno, a to samozřejmě hlavně z pohledu samotné Alžběty. Ta si zprvu těžce zvyká, a i když to vypadá, že si prosadí svou, nakonec přeci jen dá na rady poradců či vlády a couvne před tradicí. Ze začátku možná působí jen jako loutka, ale jakmile si uvědomí tu pravou podstatu svého životního údělu, tak se i samotný Winston Churhill před ní skloní. Ostatně turbulentní vztah (s velkou dávkou vzájemného respektu) mezi slavným premiérem, který se těžko srovnává se svým stářím, a mladou královnou, jež hodlá být symbolem nové moderní doby, je jedním z nejlepších aspektů celého seriálu.
Může za to herecké obsazení. Claire Foy a John Lithgow ve svých rolích naprosto excelují. Věříte jim každé slovo, každou grimasu, každý krok. Foy září hlavně v detailních záběrech, kdy z ní číší jednak odhodlání pro odpovědnost vůči monarchii a jednak uvědomění toho, že svou nově nabytou mocí omezuje své nejbližší. Američan Lithgow zase dokonale zachycuje postupný ústup tvrdohlavého a ješitného Churchilla ze scény. Ten se na stará kolena nechce své moci jen tak vzdát a stále žije v minulosti, jež mu přinesla velkou slávu. Už dávno na funkci premiéra nestačí, kolikrát vypadá jako chodící troska, ale stejně mu to trvá setsakra dlouho, než si uvědomí, že jeho léta jsou definitivně sečtena.
Tito dva herci společně s Jaredem Harrisem, který si zahrál Jiřího VI., mohou podle mě očekávat řadu nominací, ať už na Zlaté Glóby, Emmy nebo další ceny. Pozadu nezůstává ani princ Philipp (Matt Smith), který se po korunovaci své manželky těžce srovnává s masivním upozaděním a faktem, že už není pro ni prioritou. Na druhou stranu se s touto úlohou pere správně sarkastickým a upřímným způsobem a jinak vážný tón seriálu příjemně osvěžuje. To samé, akorát jiným, mnohem hrubějším a vůči své královské rodině silně opovrhujícím stylem, dělá už zmíněný Eduard VIII. (Alex Jennings).
Pomalé tempo, které nenudí
Je jasné, že seriál není pro všechny. Divák musí mít k britské historii aspoň nějaký vztah. Bez jakéhokoli zaujetí o tématiku nejspíš Korunu vypnete ještě před koncem první epizody. Tempo je totiž pomalé, ačkoliv cílovému publiku to tak vůbec nepřijde. Jednotlivé konflikty a pře bublají stejně pomalu, takže emocionální stránku, třeba i díky úžasné scenérii (peníze tam jsou prostě fakt vidět), vnímáte po celou dobu. A když už jsme u toho tempa, tak samotná závěrečná gradace celé série nastane už v deváté epizodě, která je emočně nejnabitější a při jedné scéně mi dokonce ukápla slza.
The Crown je jednoduše perfektně zvládnutým seriálem v těch nejklíčovějších oblastech, které byste u historického dramatu měli čekat. Tedy v hereckém obsazení, které je opravdu špičkové, dále uvěřitelným chováním postav vzhledem k tomu, jak se okolnosti v jejich životech razantně změnily a pak také samozřejmě vizuálním akcentem tehdejší doby. To vše umocňuje působivý soundtrack. Už jen v úvodním intru hudba od Hanse Zimmera napovídá, že půjde o vážný příběh, avšak nikoliv nudný, jak by se mohlo laikovi v souvislosti s britskou korunou zdát. Tenhle mýtus se Netflixu podařilo bezpečně vyvrátit.
