Recenze NEOBSAHUJE spoilery.
Když jsem poprvé narazil na možnost zkouknout seriál Stranger Things, plánoval jsem jej tehdy přeskočit. Nostalgie k 80. létům mě zrovna příliš nebere a horor patří mezi mé méně oblíbené žánry. Nakonec jsem se ale rozhodl dát první epizodě šanci, a aniž bych se nadál, všech osm dílů bylo za mnou během tří dnů. Seriál mě vtáhl do děje jako málokterý jiný, představil mi skvělé postavy a doplnil to krásným zpracováním, kamerou, hudbou, a úvodními titulky, které jen tak nedostanu z hlavy. Stranger Things 2 jsem proto měl pochopitelně na radaru a bedlivě je očekával víc, než kterýkoliv letošní velkofilm. Jak se to tedy nakonec celé vyvrbilo?
Stále si lámu hlavu nad tím, jestli se tak stalo kvůli mým možná nepřiměřeně vysokým očekáváním, nebo absolutní lásce, kterou chovám k řadě první, ale druhé Stranger Things jsou pro mě malinko (ale opravdu jen malinko) zklamáním. Ještě než se pustím do vysvětlování proč, rád bych podotknul, že i nadále se jedná o nadprůměrnou televizní tvorbu, která mě ani chvilku nenudila a proletěl jsem ji za dva dny i s jedním dílem navíc oproti jedničce, jen je prostě smůla, že druhá řada, a nejspíš i všechny další po ní, budou navždy žít ve stínu svého staršího bratříčka, který prostě nasadil laťku možná až příliš vysoko.
Do příběhu se znovu vracíme rok po událostech první sezony. Všechno se zdá být zase v normálu, to ale nemůže být dále od pravdy. Will (Noah Schnapp) je sice zpátky doma mezi svými přáteli a rodinou, ale jeho únos do dimenze zvané Upside Down na něm zanechal těžké následky. Čím dál častěji chvilkově zahlédne záblesky z tohoto prapodivného místa, a i když mu doktor Owens (Paul Reiser) z Hawkins Lab neustále opakuje, že se jedná pouze o stresující vzpomínky na minulost, Will o tom tak pevně přesvědčen není, stejně jako jeho matka (Winona Ryder) a šerif Hopper (David Harbour), kteří ho z Upside Down zachránili. Willovi tři kamarádi mezitím řeší své vlastní problémy. Mike (Finn Wolfhard) stále truchlí nad zmizením Eleven (Millie Bobby Brown) a Lucas s Dustinem (Caleb McLaughlin a Gaten Matarazzo) se snaží získat si pozornost nové přistěhovalkyně Max (Sadie Sink).
Nejdříve ze sebe vyklopím všechnu kritiku, abychom raději skončili na vrcholu. Ačkoliv se stále jedná o velice zábavnou a ze všech stran dobře udělanou seriálovou jízdu, Stranger Things 2 bohužel upadly do malé pasti, která číhá prakticky na všechny sequely děl s mnoha postavami. V jedničce nám bylo představeno mnoho ústředních hráčů, z nichž každý přidal k hlavnímu ději svou část, a kdyby kterákoliv z nich byla vynechána a zahozena na podlahu střižny, už bychom před sebou neměli tak ucelený příběh. Pokračování si samozřejmě ponechalo všechny postavy z předchozí z řady, jelikož je mají diváci do jednoho v oblibě a jejich vynechání by fanoušky možná podráždilo. Scenáristé ale nepřišli na úplně přirozené způsoby, jak je v hlavním dějovém oblouku udržet a neudělat z nich jen páté kolo u vozu.
Nejvíce tento pocit sálal z Nancy (Natalia Dyer) a Jonathana (Charlie Heaton). Oba dva se zapojí do hlavního dění až někdy ke konci celé řady a do té dobu si vedou svůj samostatný příběh. Ten, i když nakonec nějaké ty menší následky má, není v širším kontextu příliš potřebný a čiší z něj snaha uspokojit jisté přání zatvrzelých fanoušků první řady. Tato dějová linka má samozřejmě spoustu svých světlých chvilek a hlavně vtipných částí, celkově ale mohlo být s Jonathanem a Nancy naloženo lépe. Podobnými, byť o něco méně výraznými neduhy, je pak provázen příběh Eleven. Zde to není cítit tolik díky mnoha velice emocionálním a skvěle provedeným chvilkám, v nichž bezkonkurenčně ve své roli září Millie Bobby Brown. Celá její postava je dokonalý mix dětskosti a nevinnosti s neskrývanou temnotou a agresivitou, díky čemuž ji nejde nemilovat. I tak ale sem tam ucítíte, že se bratři Dufferovi spíše pokoušeli Eleven co nejdéle udržet od ostatních, aby příběh nabobtnal a počet epizod s ním.
Tak to bychom měli. Přestože se možná ještě u několika menších problémů pozastavím, ten největší máme za sebou a můžu se pustit do chválení. Navzdory výše zmíněným nedostatkům jsou Stranger Things 2 stále pořádný kousek zábavy, který nelze než vřele doporučit. Ty důležité věci, na nichž je první řada vystavěná, jsou totiž stále ve stejné míře přítomny tady. Nejzákladnější a zároveň nejzásadnější věcí, kterou bylo nutno zachovat, je absolutně jedinečná, mysteriózní a svým způsobem nepřekonatelně přitažlivá atmosféra, a tou druhá řada opět přetéká. Matt a Ross Dufferovi díky bohu neztratili svůj um udržet diváka v neustálém napětí a očekávání, co bude dál, a během žádného z devíti hodinových dílů vám nenechají v hlavě místo na jiné myšlenky, než ty týkající se obrazovky před vámi. Vysoká kvalita režie je tu znovu cítit i po vizuální stránce. Už první řada byla v tomto ohledu nadstandartní, a ta druhá hladce kráčí v jejích stopách, jen viditelně s malinko větším rozpočtem. Odpudivý svět Upside Down je tu zpracován opravdu nádherně, poněvadž produkce si nyní zřejmě mohla dovolit zapracovat do něj více detailů a nově přidat i krásný kontrastní efekt v podobě rudé barvy a blesků na obloze. Celkovou práci se rozvržením barev, světlem a pohyby kamery mají režiséři opravdu v malíčku, a když si k tomu připočtete ještě sympatický nádech 80. let v kostýmech, rekvizitách a v soundtracku, po technické stránce si druhá řada zaslouží opravdu velký palec nahoru.
