Skvělá atmosféra a přitažlivý vizuální styl vám ale nadstandardní seriálovou zábavu sami neudělají. První Stranger Things katapultovaly na vrchol mimo těchto dvou faktorů samozřejmě její postavy a herci, kteří je představují. Jak jsme už výše probrali, ne všem se tu dostalo zrovna nejlepší péče, přesto je ale úžasný pocit se s nimi znovu po roce shledat a sledovat je, jak se potýkají s novými překážkami. V jedničce nejvíce zazářili bez debat David Harbour jako Jim Hopper a Millie Bobby Brown v roli Eleven. Obě postavy se mezi záplavou ostatních určitě neztratily a bylo radostí prožívat s nimi jejich příběhy, druhou řadu si pro sebe ale ukradli hlavně nováčci a bývalí vedlejší hráči. Nejsilnější dojem na mě tentokrát určitě udělal Will Byers, kterého nám tu excelentně podal Noah Schnapp. V první řadě sloužil Will pouze jako základní kámen pro vystavění širší zápletky, tentokrát je z něj plnohodnotná osoba a jeho očima také vnímáme mnoho událostí, které ve druhé řadě proběhnou. Willova role tu tak není jen nesmírně důležitá a nezbytná, ale také zdaleka nejvíce naplněná emocemi. Schnapp tu opravdu dokazuje, že obsadit ho byť jen na pár minut do první série se sakra vyplatilo a celkově na mě jeho výkon zanechal zdaleka nejvyšší dopad.
Další, kdo oproti minule povýšil, je fantastický Joe Keery coby hawkinský fešák Steve Harington. Steveovy scény v prvních pár dílech jedničky byly vždy velmi zábavné a Keery z nich jako velice tradiční sebevědomý arogantní hajzlík ždímal, co mohl, jeho postava se ale nakonec dočkala i pěkného vývoje a vidět jeho malinko pozměněnou osobu v této cestě dále pokračovat a pomalu se stávat regulérní hlavní postavou a hrdinou jsem si velmi užíval. Steveovi ale kromě těch charakterních připadly i skvělé komediální scény a interakce. Jeho vztah s Dustinem, z něhož jsme viděli malinkou ukázku už ve druhém traileru, je opravdu nad zlato a oba herci spolu tvoří výborné duo. Dobrý dojem také určitě udělali snad i všichni nováčci, kteří byli letos do seriálu přibráni.
Začneme třeba samotným Samvědem Křepelkou, Seanem Astinem v roli Boba Newbyho, obtloustlého chytrolína, který randí s Joyce Byersovou. Postava mi svým způsobem připomínala Barb z první řady, a to ve smyslu, že se jedná o někoho, kdo si i přes málo času stráveného na plátně dokázal získat mé nesmírné sympatie a soucit. Boba si ale naštěstí užijeme o něco více, než jsme mohli Barb, neboť Astin dostal přece jen o něco více prostoru a dokázal s touto vedlejší rolí udělat divy. Boba prakticky od první chvíle milujete díky hercově neskutečné sympatičnosti a neustálým vtípkům, které ze sebe hází a celkově se postava velmi vydařila. Neurazí ani Paul Reiser jako doktor Owens, který neustále před diváka předhazuje důvody, proč bychom si ho měli oblíbit a zároveň ho nenávidět. Po celou řadu tedy diváka drží napjatého, co se z něj ve finále vlastně vyklube.
Nakonec si povíme o zrzavé sympaťačce Max v podání Sadie Sink a o jejím trošku méně sympatickém nevlastním bratrovi Billym, kterého si střihnul Dacre Montgomery. U obou dvou jsem byl na rozdíl od Astina ze začátku skeptický, že nebudou mít moc co na práci, ale brzy mi mé obavy vyvrátili. Max v prvních několika dílech sloužila spíše jako záminka vytvořit ve staré známé partě kluků nějakou novou dynamiku, postupně se z ní ale vyklubala další příjemná novinka. Billy má ve druhé řadě ze všech ostatních nejspíš tu nejméně zajímavou roli bez nějakých hlubších aspektů, Montgomery si tu ale tak neskutečně sedl se materiálem a hlavně svým dobovým kostýmem, že si jeho výkon patřičně užíváte i přes malé nedostatky na straně scénáře.
Ještě než se přesuneme ke zhodnocení, v rychlosti projdeme zbytek obsazení z první řady. Klučicí parta sestávající se z Dustina, Lucase a Mikea se tu postupem příběhu rozděluje a každý z nich si jde svou vlastní cestou. Dustin s Lucasem minule hráli druhé housle Mikeovi a Eleven a přispívali spíše jen vtípky, tady se role prakticky prohodily. Oba mají své vlastní individuální příběhy a upozaděný je tu hlavně Mike, který se jen potuluje v pozadí, čas od času něco málo řekne a pouze sem tam přispívá do cizích příběhů, místo aby si vedl svůj vlastní. Z příběhového hlediska tedy jeho postava utrpěla podobně jako Jonathan s Nancy. A nakonec tu máme samozřejmě Winonu Ryder jako Willovu matku Joyce. Herečka podala skvělý výkon už poprvé, a tady tomu není jinak. Vzhledem k tomu, čím si její syn prochází má Winona neustávající přísun šťavnatého materiálu ke hraní, z něhož může těžit a je to sakra znát.
Verdikt
Před druhou řadou Stranger Things už od samých začátků ležela velká překážka, a to pokusit se replikovat ten samý nezapomenutelný pocit, který v sobě máte při sledování první řady a přitom nabídnout dostatek nového, aby se diváci nepřejedli. A i když mohu s radostí říci, že ve většině ohledů to bratři Dufferovi opět zvládli na jedničku, několik malých chybek jim mezi prsty tentokráte proklouzlo. První sezona je jednoduše natolik dobrá a unikátní, že zvládnout něco podobného podruhé by byl čistý zázrak, dvojka ale stále nabízí skvělé postavy, krásné zpracování a příběh, který vás připoutá před obrazovku na dlouhé hodiny, takže nejde jinak, než ji vřele doporučit a doufat, že v nevyhnutelné trojce se podaří co nejvíce těchto malinkých mušek spravit a přinést nám znovu takovou, nebo snad ještě lepší zábavu.
Na závěr ještě druhý pohled na věc, se spoilery:
