Se seriálem Dabing Street to bylo v průběhu sledování jako na houpačce. Bravurní scénky i celé díly, kdy jsem se mohl potrhat smíchy od začátku do konce (4. díl Vulgarismy), střídaly trapné momenty a hluchá místa, kterých je bohužel v celém seriálu nepřeberně. Čekal jsem od seriálu nejspíš až příliš mnoho, neboť režie Petra Zelenky (Ztraceni v Mnichově, Knoflíkáři) a herecké obsazení Dejvického divadla bylo vždy nepochybnou zárukou kvality.
Před samotnými dojmy bych Dabing Street srovnal s předchozím seriálem rovněž obsazeným primárně herci z Dejvického divadla a to se Čtvrtou hvězdou z roku 2014. Tento seriál má totiž i přes rozdílné scenáristické i režijní vedení podobný styl humoru, který rozhodně není pro každého. Čtvrtá hvězda mě poměrně bavila od začátku do konce, ale nebyl v ní jediný ikonický moment, který bych si po těch čtyřech letech vybavil.
Zato Dabing Street oplývá i přes své neustálé výkyvy komediálními momenty, které bych se nebál označit za výjimečné. A už jen kvůli těm pár scénkám, které se mi natrvalo vryly svým komediálním timingem do paměti, stojí Dabing Street za vidění. Scénu, kdy Václav Neužil (Svět pod hlavou) dabuje jen tak z plezíru všední dění u silnice, Bartoškův projev na pohřbu nebo dabování ve studiu s režisérem Jandou (Miroslav Krobot) jde jen těžko zapomenut, protože se jedná o impozantní momenty, kterých se v českých komediálních seriálech urodí pomálu.
Celé zasazení příběhu do neúspěšného dabingového studia, které má svá léta slávy už dávno za sebou, je vskutku zdařilé a diváka přesouvá do zcela neznámého a originálního prostředí. Samotné díly na sebe jen jemně navazují, takže i při vynechání několika dílů se divák dostane do aktuálního dění. Se samotným scénářem Petra Zelenky se to má jako s celkovými dojmy. Někdy jsem se nestačil divit, jak úderné a vtipné dialogy ze sebe postavy srší, aby rázem další týden přišel díl, kde jsem se jen párkrát pousmál a přemítal nad tím, kde se od minule stala chyba. Děj jednotlivých epizod je po většinou celkem banální, ale právě jednotlivé dialogy a výstupy postav jsou tou nejvtipnější složkou.
I když mě většina hlavních postav bavila, tak se bohužel za těch celkových 12 dílů většina z nich nikam neposune a divák se tak do nich nemůže pořádně vcítit. Tenhle problém vnímám nejvíce u technika Davida (Marek Adamczyk), který se po několika dílech stal plnohodnotnou postavou dabingového studia Zero, ale divák se o něm za těch několik dílů skoro nic nedozví a zůstává většinou v pozadí zcela nevyužit. Opačný problém jsem měl naopak u Lady (Tereza Voříšková), která se v každém díle objeví jen na chvíli, avšak u ní narazíme alespoň na částečnou hloubku a zajímavý vývoj, díky čemuž si snadno získá divákovi sympatie.
Ve svých prvních dojmech jsem z postav nejvíce kritizoval Kláru Melíškovou (Teorie tygra, Já, Olga Hepnarová), která si zahrála novou majitelku studia Evu. Ta po celý seriál zůstala stejně afektovanou a hloupou postavou jako na začátku. Její činy pro mě byly jen těžko pochopitelné a nedokázal jsem postavě za celý seriál přijít na chuť. Nemyslím si, že by to byla chyba Kláry Melíškové, ale šlo prostý scenáristický záměr, který jsem nedokázal překousnout.
Nejlepší postavou, která zaznamená i největší osobní posun, je pro mě technik Pavel v podání Václava Neužila. Ten opět ukazuje, jakým výborným hercem je. Dokázal vměstnat svému Pavlovi opravdovou lidskou tvář, u kterého jsem dokázal porozumět jeho pohnutkám a spousta vtipných momentů vyplývala právě z jeho dokonalého dabování (závěrečné dabování závěti na zrychlené pásce) nebo prostých dialogů s okolními postavami.
Nemůžu opomenout i výtečná camea herců, kteří se z čista jasna vynořili a ukázali se v polohách, v jakých je diváci ještě nikdy neviděli. Ať už mluvím o zmiňovaném Jiřím Bartoškovi v prvním díle nebo Ivanu Trojanovi, Norbertu Lichém či odhalené Berenice Kohoutové. Všichni si zde vystřihli šílené mini roličky a takového ožralého Martina Myšičku nutícího dabéry k sexu opravdu nikde jinde neuvidíte.
Herecké obsazení je plné těch nejlepších tuzemských herců současnosti, a o to víc mě mrzí, že se Dabing Street někdy držel až příliš při zemi a jindy zase vylétl až do těžko snesitelných extrémů. Ten tolik potřebný balanc jsem zde zkrátka neviděl. Dabing Street je rozhodně jedinečným českým seriálem, který u nás nemá obdoby. Klidně by se z něj mohla stát kultovní záležitost z ranku Okresního přeboru, ale takhle čerstvě po zhlédnutí se mé výsledné kladné dojmy mísí s rozpaky, které zkrátka nejde přehlédnout.
Pokud vás zajímá řemeslná stránka věci, tak tady se nedá hanit v podstatě vůbec nic. Seriál je natočen jistou kamerou, jejíž zásluhou i omšelý interiér vypadá nevšedně a k tomu je celý seriál laděn do neobvyklé palety barev, díky které vyčnívá mezi jinými českými seriálovými produkcemi. Dále tu je lehký retro vizuál začátku 21. století, kdy si divák uvědomí, co všechno se za těch 17 let v dnešním světě změnilo. A nakonec vydařené kostýmy a především úžasný hudební doprovod, jak v průběhu samotných dílů, tak především při závěrečných titulcích, kde tvůrci vhodně zvolili méně známé rockové skladby.
Těch několik ikonických scén, u kterých budu brečet smíchy i po desátém zhlédnutí, nevynahradí necelou polovinu dílů, která pro mě byla často jen čirým průměrem a nevyužitým potenciálem. Dabing Street nedokáže být nadupaným komediálním seriálem od začátku do konce, ale nabízí sympatické postavy, přehršel povedených dialogů a několik tak silných dramatických i humorných scén, které z něj dělají mimořádný seriálový zážitek. Málokterý seriál bych uměl pochválit i přes tu nudnou výplň a trapnost, kterou místy oplýval, ale Dabing Street si mě i přesto získal na svou stranu.
Zdroj fotek: Česká televize/ Dabing Street
