Situace v českém dabingu je mezi filmovými i seriálovými fanoušky velice často oblíbeným terčem posměchu či nelítostné kritiky. U nás v redakci tomu často není jinak a já tento přístup z celého srdce chápu. Sám totiž mnohem raději poslouchám verzi filmu či seriálu, kterou mi režiséři chtěli původně prezentovat, a ne počeštělý patvar, který z nahrávacího studia často vyjde. Položte si ale sami otázku - pokud by vám někdo nabídl možnost sednout si za mikrofon a pokusit se české dialogy nahrát sám, odmítli byste? Troufám si tipnout, že ne. A přesně taková nabídka byla předložena i mně. S jediným rozdílem - že mi tehdy bylo teprve 5 let!
Jak takový dětský dabing funguje? Rozhodl jsem se vám o tom zpětně poreferovat.
Jak to všechno začalo?
Abych se přiznal, do světa dabingu jsem se vkradl spíše omylem. Svezl jsem se totiž na úspěchu své sestry. Ta prorazila jako první, když vyhrála konkurz na první díl filmové trilogie Letopisů Narnie. Mě, tehdy ještě pětiletého, přibrali rodiče s sebou, a i když jsem příliš nechápal, co se to sestře vlastně povedlo, bral jsem to alespoň jako svůj první výlet do Prahy. Našim cílem bylo Studio Virtual na Andělu. Tam nás v útulné vstupní hale polepené filmovými plakáty přivítal podsaditý, menší, leč nesmírně přívětivý a přátelský muž jménem Zdeněk Štěpán. V té době jsem ho vnímal jen jako normálního režiséra. Až o mnoho let později jsem zjistil, že vlastně pracuji možná s tou nejpřednější osobou českého dabingu a mužem, který léta zajišťuje české verze Simpsonových nebo Hvězdné brány. Když se sestrou film dokončili, přišel se s námi osobně rozloučit, a právě tehdy si pořádně všiml i mé maličkosti. Na pár minut mě do nahrávací místnosti posadil a pod jeho detailním vedením jsme společně nahráli několik replik. Asi po čtvrt hodince jsme už z Virtualu odcházeli s termínem příštího setkání, ale tentokrát jsem se měl místo sestry před mikrofon posadit já a převtělit se do role klokánka Rú v novém animovaném seriálu Moji kamarádi Tygr a Pú. Měl jsem tak nahradit Štěpánova syna, který roli zastával přede mnou.
Zkreslené představy vs. realita (aneb tři, dva, jedna - smích)
Mnoho lidí si při slově dabing představí jen herce, kterému do sluchátek někdo nadiktuje pár pokynů, on danou větu následně na první pokus přečte do mikrofonu a všechno to stačí jen integrovat do filmu. Režisér prostě popíše požadovaný výkon a dabér jeho vizi rychle přivede k životu. Při práci profesionálů se to možná i blíží pravdě, když ale pracujete s malým dítětem, obstojný herecký výkon z něj prostě pouhými hlasovými instrukcemi nevykřesáte. Mé dabingové začátky proto vypadaly radikálně jinak.
Pan Štěpán seděl v nahrávací místnosti se mnou a místo toho, aby mi vysvětloval, jak by si dané dialogy představoval, prostě mi je na místě předváděl. Pro mě i pro něj tak byla výsledná práce daleko jednodušší a efektivnější. Díky tomuto přístupu mi navíc mohl vždy pomoci s mou největší slabinou - smíchem. Věřte nebo ne, ale nahrát přesvědčivý smích je to nejtěžší, co vás může v dabingu potkat. Tedy alespoň z mé zkušenosti určitě. Pan Štěpán proto vynalezl jednoduchou, leč velice účinnou metodu. Jelikož byl v místnosti stále se mnou, tak se vždy, když po mně nějaký ten prokletý smích požadoval, vytratil z mého dohledu, a přesně v potřebný čas mě bez varování začal prudce lechtat. Smích byl upřímný, dobře načasovaný a jediné, na co bylo třeba dát si pozor, bylo neuhodit v záchvatu smíchu mikrofon a nahrávku tak nezkazit.
Na fotce si můžete prohlédnout mě a pana Štěpána.
Metodu jsme byli nuceni chtě nechtě užívat i nadále, protože má schopnost smát se se žádným zázrakem nezlepšila. Touto dobou už jsem začal být školou povinný, a to nám práci opět o něco zjednodušilo. Scénáře jsem si dokázal přečíst i sám a pan Štěpán se za mnou čas od času vracel jen na nějaké to polechtání. Možná i proto jsem tou dobou dostal svoji první větší filmovou roli, a to ve fantasy komedii z roku 2008 s názvem Pohádky na dobrou noc. Jen dva roky poté jsem byl obsazen i do druhého, tentokrát mého posledního filmu, kterým byl animák Sammyho dobrodružství.
Problém jménem zpěv
V roce 2011 ale přišly rovnou dvě velké změny. Jednak se mi do scénářů začaly vkrádat písničky, ale daleko zásadnější byla nová role, která se se mnou táhla až do konce mé kariéry dětského dabéra asi o pět let později. Tímto seriálem byly dvacetiminutové animované hříčky jménem Jake a piráti ze Země Nezemě. Role malého pirátského strašpytla Kubíka, který spolu se svou partou neustále soutěží s kapitánem Hookem, je dodnes má nejoblíbenější a zároveň nejdéle trvající role.
Jak jsem ale zmínil výše, přinesla s sebou také zpívání. A nepřinesla ho málo. Za časů Medvídka Pú jsem si vyzkoušel jen jednu větší hudební scénu, na kterou jsem se dokonce musel připravit i doma, abych ji vůbec ve svých deseti letech pořádně zvládl. Piráti ale rozdávali písničky plnými hrstmi, ale s tím rozdílem, že jsme je nahrávali z patra. Tady začal zasahovat do práce můj hudební režisér Ondřej Izdný. Ten pravidelně přicházel po dokončení klasického dabingu a během půl hodinky se mi pokoušel písničky alespoň malinko přiblížit. Všechna snaha se ale vypařila ihned poté, co jsem si poprvé poslechl samotné melodie a celé se mi to v hlavě slilo do jedné velké kaše.
Oproti dabování textu má ale zpěv jednu klíčovou výhodu, díky které jsme to nakonec vždy všechno dokončili. Při načítání vět se totiž zvuk dá velice těžce sestříhat, protože by nezněl přirozeně. Této metody se tedy používá většinou jen při dlouhých souvětích. U zpěvu se text dá jednodušeji podělit a nazpívat v částech, jelikož se zároveň překrývá s hudbou a je sám o sobě členěný na sloky. U písniček jsme tedy vždy nahráli jen dostatečně dlouhou část, aby se dala odstřihnout a přešli jsme na tu další. Může se vám to zdát jako zbytečně zdlouhavá cesta, ale věřte mi, že bez přípravy zazpívat dvouminutové písně s perfektní výslovností a bez žádných přeřeknutí opravdu není brnkačka.
Pro dítě od mala obklopené filmy, jako jsem byl já, ale dabing samozřejmě nebyl jen velice zábavnou prací, ale také obrovským zážitkem. K tomu velkým dílem přispěly i různé herecké osobnosti, s nimiž jsme se při práci ve studiu za těch několik let minuli. Každý výlet do Prahy s sebou nenesl jen očekávání vší zábavy, jakou si při dabingu užiju, ale i zvědavost, zda se nám poštěstí zase na někoho ve studiu narazit. Zezačátku jsme potkávali jen dabéry, kteří v nějaké míře pracovali na stejném seriálu jako já, tedy na Medvídkovi Pú a později Pirátech. Z těchto dob mám stále živě v paměti setkání například s Jiřím Knotem (Pú), Otou Jirákem (Tygr) a z Pirátů Miroslavem Táborským (Kapitán Hook). Zdaleka největšími zážitky ale vždy byla ta setkání, která jsme vůbec nemohli předpovědět, a dokonale nás zaskočila. I dnes si jasně vybavuji situaci, kdy jsem jako devítiletý prosil Vojtu Kotka, jestli by se se mnou nevyfotil. V této době jsem ho znal jako hlas svého milovaného Harryho Pottera, a protože tehdy jsem titulkům ještě příliš neholdoval, byla to pro mě velká senzace, stejně tak jako setkání s Vladimírem Brabcem (viz galerie).
Konec díky mutaci
Asi takhle se tedy odvíjel můj dabingový příběh. Ten bohužel došel svého konce o několik let později. S narůstajícím věkem samozřejmě totiž přišla puberta, a s ní nevyhnutelně i změna hlasu. Že malému animovanému pirátovi Kubíkovi větu co větu přeskakovaly hlasivky jako na horské dráze, bylo samo o sobě problémem. Ale teprve pokusy o to vytlačit ze sebe něco aspoň vzdáleně podobného zpěvu všechnu snahu dokonale pohřbily. Dětský hlas pro namlouvání roztomilých klokánků a malých pirátů byl nenávratně pryč. Od roku 2015 mi tedy z dabingu zbývají jen kvanta krásných, nezapomenutelných vzpomínek, a také vděk své sestře za to, že byla vždy o něco snaživější než já a také panu Štěpánovi, který si mě před mnoha lety vybral. Díky tomu všemu se tedy na dabing nikdy nemohu dívat ze stejně kritického úhlu, jako většina filmových fanoušků. Vím totiž, jak krásné dětství jsem díky němu měl. Pod článkem najdete mou vůbec první písničku, kterou jsem kdy při dabingu nahrál a v galerii zase několik mých osobních fotek, které jsme během několika let pořídili
