Recenze obsahuje velmi malé spoilery!
Jakožto skalní fanda Daredevilových komiksů, který postavu slepého bojovníka se zločinem miluje celým svým srdcem, jsem se na 3. řadu jeho sólo seriálu letos těšil víc než na cokoliv jiného. Zároveň jsem o ni ale měl pořádný strach. S drtivou většinou komiksových projektů na Netflixu mám totiž od jejich počátku v roce 2015 velmi komplikovaný vztah, který se dá dobře charakterizovat jako horská dráha. Chvilku jsou s kvalitou nahoře, ve zlomku sekundy zase dole. Absolutně nadšené ohlasy na novou sezonu Muže beze strachu, které se na zahraničních webech začaly objevovat bezprostředně před premiérou, ze mě ovšem dokázaly většinu mých obav setřást. Když jsem proto v pátek 19. 10. v ranních hodinách konečně spatřil v nabídce Netflixu ikonku: „SEASON 3“, netrvalo dlouho a celá série byla za mnou. Zvládla tedy dostát té vší chvále, kterou jí ostatní ověnčili?
Nebudu dlouho napínat a jednoznačně řeknu, že ano! Třetí Daredevil je bez debat tím nejlepším, co Marvel na poli seriálů vyprodukoval od dob první sezóny Jessicy Jones a hrdinova původního debutu, který se na obrazovky dostal už bezmála před třemi lety. V mé hlavě se tyto tři série neustále perou o prvenství a definitivně je seřadit mi nejspíš bude ještě nějakou tu dobu trvat. Než se pustím do vychvalování toho, jaká parádní jízda 3. řada doopravdy je, chci ale dostat z krku jedno malé negativum. To mi alespoň během prvních pár epizod nasadilo brouka do hlavy, zda jsem se kvůli skvělým recenzím nenechal navnadit až příliš. Nejsem si ale jistý, jestli je úplně férové dávat tuto chybu za vinu nynějšímu tvůrčímu týmu, jelikož ji mají na svědomí spíše scenáristé The Defenders, seriálu, který 3. řadě dějově předchází.
Pokud jste tuto týmovku z nějakého důvodu přeskočili (nedivím se vám, zrovna vzletná totiž nebyla), v její poslední epizodě Matt Murdock zdánlivě položí život při pádu budovy. Finální scéna ovšem ukazuje, že přežil a momentálně je v péči řádových sester v sirotčinci, kde vyrůstal. Tady se do příběhu opět vracíme a je velká škoda, že se nový showrunner Erik Oleson musel tímto nanicovatým cliffhangerem vůbec zabývat. Přibližně první tři epizody je Matt fyzicky na dně a potýká se s krizí ohledně své křesťanské víry. Jeho pochyby ohledně toho, jestli se k němu bůh kompletně obrátil zády, jsou fascinující a zajímavé, fyzická kondice po těžkých zranění mu ale nedovoluje prostě vklouznout do obleku a zapojit se do akce. Tempo tím pádem alespoň ze začátku malinko stagnuje a jednotlivé díly se místy táhnou. Sledovat všechny staré i nové postavy je zajímavé, to jistě, dělat to ale tři hodiny v kuse bez sebemenšího okořenění začíná po čase nudit. Pokud by navíc trojka přímo navazovala na 2. řadu, kde hrdina ztratil lásku svého života a The Defenders by se prostě nebrali v potaz, příběh Mattovy ztráty víry a propadu do temnoty by se dal stále poměrně organicky vyprávět a mohli bychom začít s Daredevilem v plné fyzické kondici. Propojené vesmíry jsou super, v některých případech ale opravdu nadělají více škody než užitku.
Kritizování ale bylo dost. Všechno kromě úplných začátků totiž třetí Daredevil zvládá skvěle! Okolo čtvrté epizody už jsou základy položeny a seriál vás od tohoto bodu nepustí. Všechno nesou na svých bedrech tři skvělé postavy, respektive pánové, kteří jim propůjčují svůj nesmírný herecký talent. Mluvím tu samozřejmě o Charliem Coxovi v titulní roli slepého hrdiny, parádním Vincentu D’Onofriovi jako oblíbeném záporákovi Wilsonovi Fiskovi a nováčkovi agentu Poindexterovi s tváří Wilsona Bethela. Toto trio by bylo schopné utáhnout celý seriál i bez pomoci jakýchkoliv vedlejších figur, jejich jednotlivé příběhy, morální přesvědčení, mentální problémy a následné vzájemné interakce jsou totiž nad zlato.
Začněme s Mattem a Fiskem, jejichž charakterní dynamika byla dokonale zpracovaná už v první řadě. Tady se na ni navazuje tak plynule a přirozeně, jako by jednička skončila včera. Oba herci se se svými rolemi sžili podobně jako jejich velkofilmoví kolegové typu Roberta Downeyho Jr. nebo Chrise Evanse a jsou od nich absolutně neodlučitelní. Cox dovede svým neuvěřitelně expresivním herectvím zahrát milion různých emocionálních poloh, aniž by jednou ve svém výkonu zakolísal. Jeho hranou slepotu i americký přízvuk by bylo nutné studovat vteřinu po vteřině, abyste měli šanci všimnout si jakékoliv nedokonalosti, a navíc s každou další sezónou prokazuje, že nemá problém opřít se i do fyzické části role a hodiny trénovat choreografii soubojů. Lepšího Daredevila si snad ani nelze přát. D’Onofrio si i po víc než třiceti hodinách terorizování a brutálních vražd zvládá udržet divácké sympatie jako záporák, jehož zvrhlé činy se dají odůvodnit strašlivým dětstvím, týráním a v této řadě dokonce i láskou. Pokaždé, když už si myslíte, že by se přece jen mohl polepšit, se Fisk znovu obrátí ke zločinu, ale vzhledem k jeho motivům ani nemáte sílu mu něco takového vyčítat. Scenáristé se bez debat rozhodli správně, když jeho postavu pro 3. řadu vrátili do popředí.
Zbytek našeho hodnocení spolu s konečným verdiktem čtěte v další kapitole.
