Ano, šéfe! se Zdeňkem Pohlreichem
Nyní se podívejme na českou verzi Ano, šéfe! Do té získali producenti zkušeného šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha, který v té době úspěšně provozoval známý podnik Café Imperial a měl zkušenosti z mnoha zahraničních štací. Co však udělalo z Ano, šéfe! nejoblíbenější gastronomický pořad v celé republice a z Pohlreicha zřejmě nejznámějšího šéfkuchaře u nás? Jeho osobitý styl. Pohlreich sice působí jako drsný a nesmlouvavý profesionál, který nejde pro sprosté slovo daleko, ovšem jeho rady podnikům jsou věcné, na místě, dokáže perfektně nakládat s možnostmi a limity daného podniku, jako jsou umístění či klientela. Příkladem budiž slovenská verze, kde český kuchař Jaroslav Žídek zdaleka nedokázal získat takovou popularitu jako Pohlreich v Česku.
V tomto ohledu jsou si britská a česká verze opravdu velmi podobné a koncept seriálu je v našich končinách velmi dobře zpracovaný. Naopak s americkou verzi má společné snad jen emoce a humorné momenty, které jednotlivé epizody dokážou nabídnout. Na české verzi téměř není vidět přítomnost scénáře, kdy epizody sice také jedou dle jakýchsi zajetých standardů, nicméně jednotlivé díly jsou daleko rozmanitější než ty zahraniční a jednotlivé podniky nejsou jen další štace, ale reálná zkušenost, na které dokáže najít užitečné věci i obyčejný televizní divák a zároveň se ztotožnit s majiteli v jejich nesnázích.
A v tom vidím největší rozdíl. Pohlreich dokáže spojit jak profesionální, tak osobní přístup k danému problému a daleko více využít svoje zkušenosti v oboru. Dokáže přesně odhadnout jaký koncept by podniku prospěl, jaká jídla je schopen místní šéfkuchař uvařit, aby byla kvalita stálá, a především tyto informace podává tak, aby je mohl v určitém měřítku využít u plotny i divák. Rozhodně nechci srovnávat zkušenosti a profesionální přístup Gordona Ramsayho a Zdeňka Pohlreicha, Ramsayho totiž dle mého názoru brzdí hlavně scénář, v americké verzi mu pak dovoluje úplné minimum.
Na americké verzi se pak dá ocenit to, že pořad jednotlivým podnikům opravdu výrazně pomůže. Jsou zde vidět větší peníze, které do show jdou, a podniky pak až na výjimky opravdu prosperují. V Česku záleží jen a pouze na majiteli, zda se bude řídit tím, co mu Pohlreich poradí a úspěch není nikdy zaručený. To však přidává pořadu na lidskosti a uvěřitelnosti na rozdíl od snových konců americké verze.
V mých očích je tak české Ano, šéfe! o kus zajímavější a profesionálněji zpracovaný pořad, který dokáže nabídnout kromě humoru a emocí také dávku užitečných rad a tipů, a především je dokáže podat nejen majitelům dané restaurace, ale i obyčejným lidem. Poslední dvě řady v ČR sice tímto oplývají o něco méně než ty předchozí, stále si však zachovávají svůj standard. Britskou verzi pak považuji určitě za úspěšnou, tu americkou pak za pouhou televizní estrádu skrývající se za kulinářským konceptem pořadu.
Možná si říkáte, proč zrovna já bych tématu měl rozumět. Je tak na čase říct, že moje civilní povolání je právě kuchař a gastronomii sleduji i přes svůj nízký věk nějakých 6 let. Za tu dobu jsem si dokázal vytvořit na dané témata názor a dostatečně se zamyslet nad jednotlivými aspekty daných pořadů, abych mohl podle mě úspěšně porovnat jednotlivé zpracování jednoho a toho samého konceptu. Vy v komentářích dejte vědět, jaký máte názor na jednotlivé verze pořadu, zda se vám líbí zahraniční či česká verze.
