Jak je dobrým zvykem Hry o trůny, obě strany mají pravdu. Jonovi se musí nechat, že veškeré světské nesváry jsou v tuhle chvíli značně dětinskou záležitostí. Armáda mrtvých se blíží a i když se všem živým podaří sjednotit, budou mít co dělat, aby se jim podařilo přežít. Tečka. Na druhou stranu je pochopitelné, že v cizí dobyvatelku nikdo z místních nemá velkou důvěru a všichni jsou rozhození z toho, že Jon Snow z vlastní vůle mění domluvené plány, kterých se už tak podařilo jen těžko dosáhnout. Válka jednou skončí, a pokud v ní všichni mají nasadit životy jen proto, aby potom žili pod nadvládou dalšího arogantního cizáka (a je jedno, jestli je to Lanniser nebo Targaryen), nejsou to zrovna dobré vyhlídky a motivace. Navíc, jak správně poznamenal ser Davos, seveřané jsou tvrdohlaví. A pokud se armáda začne rozutíkat, je úplně jedno, jestli je to z rozumných nebo nerozumných důvodů. Je vždy na vládci, aby spojence udržel pohromadě.
Vedle politické rozepře hrála roli i ta osobnostní, uprostřed rodiny Starků. Jon doufal v bezmeznou podporu Aryy, ta však i přes svůj momentální chlad nadále věrná rodu a podporuje Sansinu opatrnost. Korunu všemu nasadilo velké odhalení, na jehož důsledky jsou fanoušci zvědaví už několik let. Když zničený Sam (John Bradley podává vynikající výkon) konečně Jonovi odhalí jeho skutečný původ, okamžitě to před nás klade otázku, jaký to bude mít vliv na další události. Přitom to, že Jon souloží s tetou, je na celé situaci vlastně to nejmenší. Podstatné jsou potenciální politické následky. Daenerys se neustále zaštiťuje tím, že je „právoplatný dědic“ (což je samozřejmě naprosto směšný koncept, když vezmete v potaz, že prakticky každý rod sou vládu začíná tak, že zmasakruje nějaké „právoplatné dědice“, kteří vládli předtím). Pokud před ní někdo přednese Jonův nárok, tak se okamžitě velice rychle ukáže, jak moc hoří pro dobro lidu a nakolik jí ve skutečnosti jde jen o moc.
Dějová linka s Theonem a Yarou v rámci celé epizody působila asi nejvíc uspěchaně a stále hrozí, že kdysi komplexní postava se vytratí naprosto do ztracena. Záchrana sestry proběhla naprosto hladce (protože si to prostě scénář žádal) a následně dostal Theon svolení vyrazit na Winterfell – aby většina postav byla pohromadě a nejspíš aby tam Theon mohl hrdinnou smrtí zaplatit za svoje hříchy. Nezdá se, že by tahle linie ještě nějak mohla zamíchat geopolitickou situací Westerosu. Podobně rychle byl do víru akce popohnaný také Bronn, u kterého se má zřejmě definitivně ukázat, zda pro peníze udělá cokoliv, nebo má v sobě srdce.
Samotná linka z King‘s Landingu také budí jisté rozpaky. Lena Heady je jako Cersei stále impozantní, otázkou však je, co přesně měly její scény reflektovat. Královna je zhrzená, zahořklá, naštvaná a zároveň vnitřně mrtvá. To je patrné. Že s ní budou problémy je také jasné. Už umrlčí atmosféra v trůnním sále dávala jasně najevo, že vládne tvrdá ruka, která nechá popravit každého, kdo by se pokusil vznést dotaz, natož protestovat. Proč si ale Cersei pustila do ložnice Eurona Greyjoye? Máme to chápat tak, že už je jí vlastně všechno jedno? Že chce ponížit sama sebe, uprostřed té vší mizérie, kterou se obklopila? Anebo jde naopak o gesto lidství, kdy hledá alespoň nějaký kontakt, i kdyby jen takhle ubohý? Tady zřejmě až čas ukáže, zda jde o zakrnělou dějovou linku, se kterou si tvůrci už příliš nevěděli rady, anebo se teprve postupně odkryje, co se přesně Cersei honí v hlavě a jaký to bude mít vliv na závěrečné epizody.
Verdikt
Osmá řada se vrátila při síle, kdy vedle spektáklu a posouvání armád po mapě věnovala překvapivě hodně času také politice a niterným pochodům jednotlivých postav. Pro někoho jsou možná vrcholnými momenty seriálu zběsilé honičky s nemrtvými v ledové pustině. Když však na Jona dopadne plná tíha jeho skutečného původu, to jsou ty charakterně komplexní momenty, které jen tak někde jinde neuvidíte. Závěrečná řada je zatím ve skvělé kondici a na další epizody nezbývá než se těšit.