V posledních týdnech jsem si několikrát posteskl nad nabídkou novinek České televize. Božena nebyla ve svém úvodu špatná, ale k opravdu dobré televizní zábavě pořád měla daleko. Hlava medúzy, to už je bohužel jen čirá mizerie. Veřejnoprávní televize nicméně do svojí nabídky dovede zařadit i opravdu vydařené pořady, což potvrdila hned dvojicí dokumentů Heleny Třeštíkové – Ester a Karolínou.
Snímky navazují na epizodu ze seriálu Ženy na přelomu tisíciletí. V té se dokumentaristka Třeštíková svou tradiční časosběrnou metodou zaměřila na skupinu zdravotních sester, které natáčela od jejich školních let na konci osmdesátek, až do roku 2003, kdy už řada z nich ani nebyla v oboru. Tenhle starší dokument je takový nijaký, ale potenciálně potvrzuje, jak paní Třeštíková výrazně vyrostla, jako filmařka, popřípadě alespoň názorně předvádí starou pravdu, že i mistr tesař se někdy utne. Úžasné je také sledovat to, jak se ve společnosti během let proměňuje respekt k bližnímu. Zatímco v „Sestřičkách“ se poměrně často ukazují značně choulostivé a soukromé výjevy z hospitalizace pacientů (u kterých se člověku tak nějak nechce věřit, že ležící nebožáci měli šanci protestovat proti tomu, aby jejich rány či obnažené klíny dělaly kulisu na celostátní TV), v nových dokumentech se k bezbranným marodům, rodičkám či novorozencům přistupuje s daleko větší úctou, aniž by tím Třeštíková ztratila byť jen zlomek emoce, kterou se v daných chvílích snaží předat.
Jakkoliv epizoda z Žen na přelomu tisíciletí působí tak trochu jako polotovar, je dobře že vznikl, protože na starším základě vyrostly dva nové snímky, v obou případech zdařilé. Ester i Karolína zachycuje životní osudy obou žen od jejich středoškolské zkušenosti na konci 80. let, až prakticky po současnost, kdy jsou samy ve věku, kdy mohou posílat děti do učení.
Krom toho, že se Třeštíková věnuje primárně oběma ženám, tak hezky zachycuje také postup času. Ve společnosti, i v životě průměrného jedince. Osmdesátky, a zvlášť pak devadesátky, kdy jsou dámy vrženy ze školy do běžného života, jsou zachycené jako dost depresivní doba – špinavá, nevkusná. Pokud občas potkáte někoho, kdo se vám bude snažit tvrdit, že „dřív bylo líp“, měl by si pouštět častěji podobné dokumenty. Také je úžasné jak to oběma protagonistkám rok od roku víc a víc sluší. Zatímco celá řada historických etap se ukázala být nadčasových, devadesátky vyšly z módy snad ještě dřív, než začaly.
A fascinující je i pohled do zdravotnictví, které oba dokumenty nabízejí. Jak se doba překotně mění, tak zdravotnictví vypadá stále podobně. Lékařská zařízení dodnes zhusta působí jako depresivní a ošuntělé kancelářské budovy, kam se přidalo medicínské vybavení a nacákala dezinfekce. Ekonomické podmínky lékařského personálu se stále o moc nezlepšily (ostatně obě dvě sestry už jsou dávno mimo obor) a tak v dnešní pandemické době patří o to větší dík všem, kteří to v nehostinných podmínkách dodnes vydrželi.
Ale v první řadě tu jde o osobní vývoj a zkušenosti obou dam. Jakkoli jsou obě rozdílné, našli byste u nich i mnoho styčných bodů. Obě byly za mlada lidově řečeno „jelita“. Mladá Ester působí jako citlivá, až ezoterická bytost, u které máte strach, že se nikdy nezbaví přemíry naivity a přehnané duchovnosti. Karolína se po dosažení dospělosti žene za materiálním úspěchem a požitkem, tváří se jako velký ostrý kápo, je v životě přelétavá a vy se nemůžete ubránit pocitu, že směřuje někam do maléru.
Obě dvě ženy ale ze své mladické neučesanosti (kterou si projde většina smrtelníků) „vyrostou“. Ester neztrácí svou citlivost, ale je vidět, že po letech žije daleko víc na Zemi, k situacím dokáže přistupovat věcně a už jsem při sledování její životní pouti neměl pocit, že ji nejbližší životní rána zlomí nebo zavede na nějakou naprosto iracionální životní dráhu. A zatímco Karolína v divokých devadesátkách působí s prominutím jako oportunistická „šmelinářka“, postupně se vypracuje do pozice respektu hodné podnikatelky a manažerky, která má stabilní kariéru a zároveň z ní sálá stoprocentní pohotovost.
Potýkání se s klacky pod nohy, které nám život hází, je velkým tématem obou příběhů. Ani jedna z žen to neměla v životě úplně snadné. Obě se hledaly, obě zažívaly tvrdé osobní zkoušky, často spojené se vztahy. Ester poměrně brzy skáče do manželství plného dětí a následně extrémně otevřeně hovoří o problémech které s partnerem měli. Nebo možná dokonce stále mají, ale dokázali oba dospět natolik, aby pochopili, že idylické „a žili šťastně až do smrti“ je opravdu jen pohádka a na skutečných vztazích je třeba kontinuálně pracovat. Nesoulad není konec světa a rázné řezy nemusí být nutně řešením. Karolína naopak partnera dlouho hledala. Dokument naznačuje, že byla vychovaná dost tradičně, táhlo ji to k tradičně vychovaným mužům a ti pak nedokázali unést, že vedle sebe mají silnou osobnost, která jim prostě nebude hrát druhé housle. I v tomhle případě životní zkušenosti otevírají oči a cesta k životní rovnováze se vyjeví.
Přiznám se, že dokumentů Heleny Třeštíkové jsem už tak nějak vycvičený, abych čekal jen to nejhorší. Za každým střihem jsem se preventivně chystal na nějakou tragédii, na moment, kdy se osud hrdinek zlomí k horšímu (pravda, u Ester Janečkové asi tolik ne, u veřejně známé osobnosti většina diváků asi přibližně tuší, že její život je alespoň do nějaké míry „v pořádku“). O to víc jsem byl překvapený, když tyhle momenty nepřicházely. Nebo jinak – obě ženy prožijí nejednu opravdu tvrdou životní ránu, která by v příběhu někoho jiného opravdu mohla být tím momentem, kdy se protagonista sesype. Ne tak Karolína a Ester. Ani o jedné se v žádném případě nedá říct, že by to byly nějaké nihilistky, nicméně obě dovedou příkladně přijímat život takový, jaký je. V sebehorší situaci hledají ponaučení, posílení a způsob, jak si najít osobní naplnění, smysl a radost.
Oba dva dokumenty jsou krásnou přehlídkou lidského zrání a odolnosti. Dovedou dojmout, zahřát a především být silným motivátorem a inspirací. Takže díky oběma dámám, že se o své životní příběhy podělily a Heleně Třeštíkové za to, že je umě představila.
Oba filmy můžete vidět v archivu ČT.
Foto: ČT
