Otázka v titulku je samozřejmě nadsazená, jak seriály tak filmy mají něco do sebe a nejde mluvit o tom, že jedno by bylo lepší než druhé. Ale vždycky to rozhodně neplatilo. Televize (bavíme se tedy především o americké produkci, která na popkulturním kolbišti zdaleka převažuje) byla opravdu dlouho vnímána jako tuctová zábava pro masy. Bylo to spotřební médium, slovo „umění“ by s ní spojoval málokdo. Herci z televize měli až na výjimky na stříbrné plátno zakázaný vstup a naopak, objevit se v seriálu byla pro hollywoodské hvězdy potupa, často zásadní kariérní zvrat, ze kterého už se nevyhrabaly. Seriály jako Plný dům nebo MacGyver byly standardem, a kdo chtěl něco víc, musel chtě nechtě zvednout pozadí z gauče a přemístit jej do kina.
Změna začala s přelomem 80. a 90. let a obecně během závěrečného desetiletí minulého století. Seriály jako Twin Peaks, Akta X nebo třeba Buffy ukázaly, že i v televizi jde zkoušet něco nového a nabídnout něco víc, než jen strojovou výrobu podle standardizovaných mustrů. Pořád to ale byly jen občasné vlaštovky. Od přelomu letopočtu se definitivně mluví o tzv. zlatém věku televize. Seriály jako Sopránovi, The Wire – Špína Baltimoru, 24 hodin nebo Ztraceni prokázaly, že televizní seriály mohou mít vynikající děj, dialogy i postavy. Herecké výkony se posunuly na úplně jinou úroveň, seriály začaly vypadat filmově a to jak z hlediska kulis (natáčení na lokacích) i výpravné kamery. Epizodická struktura už nebyla o pouhém množství, ale aktivně sloužila k rozvíjení dlouhodobých zápletek a postupnému vývoji složitých charaterů, o jakém si dvouhodinové filmy mohou nechat jenom zdát.
Další a další stanice postupně následovaly úspěšné vzory a začal se měnit i způsob konzumace televizního obsahu. S rozvojem internetu začali mezi sebou fanoušci komunikovat, prim tak začaly hrát seriály, na které může fanouškovské jádro nějak smysluplně reagovat. Jakmile šlo složitě debatovat o tajemném a spletitém ději nebo se veřejně bít nad komplexními morálními dilematy postav, měl seriál u internetové generace na růžích ustláno. Nejrůznější kriminálky, povrchní rodinné ságy a mainstreamové sitcomy bez popkulturních hlášek, se postupně začaly stávat doménou starší části publika, na které zadavatelé reklamy tak snadno nezacílí.
Ti ale měli i další problém. A tím se stalo DVR a sledování pořadů online. Všemocné peoplemetry najednou přestaly být schopné postihnout realitu, bylo zřejmé, že v televizi diváci reklamu na DVR přeskakují a na internetu poměrně dlouho trvalo, než se stanicím obsah podařilo uspokojivě monetizovat. Už už to mohlo vypadat, že se televizní trh začne pomalu hroutit, ale stalo se něco úplně jiného. Do popředí se začaly drát především kabelové televize a nově vznikající VOD služby jako Netflix, Amazon nebo Hulu. Ty nechtěly být jen knihovnami nakoupených cizích pořadů, a tak začaly vyrábět vlastní obsah a stávat se silnými hráči na trhu.
Televizním stanicím nezbývá, než se snažit kabelovky a online „půjčovny“ dohnat a vyrábět odvážné programy, které jsou konkurenceschopné. Obsahu je teď díky tomu ohromné množství a není v lidských silách obyčejných smrtelníků, aby se jím nějak uspokojivě prokousali (od toho naštěstí máte nás). A i když víte na co koukat, tak je seriálů tolik, že i sledování té absolutní špičky zabere ohromné množství času. Produkční společnosti tak postupně přestaly řešit, jestli jejich seriály sledují všichni a začaly jednotlivé show specializovat na úzké okruhy oddaných fanoušků, například fanoušky daného žánru. Což je samozřejmě opět plus pro diváky.
Co je pro ně další plus? Pozvolný rozpad filmového trhu. Oklikou se tak dostáváme zpátky k nadsazenému názvu článku a porovnávání obou médií. Zatímco seriály jsou stále silnější, v kinech to je jiná písnička. Střední cenová kategorie (z hlediska rozpočtů) se téměř zcela vytratila a pouze v závěru roku hollywoodská studia pošlou do kin několik málo ambiciózních projektů, u kterých nadsazenou cenovku a nízké tržby může ospravedlnit prestižní bitva o Oscary. Jinak vznikají převážně jen ty úplně nejmenší a největší filmy. Hollywoodská studia už chtějí investovat prakticky jen do obřích megafilmů, za kterými cítí nějakou sérii. Jakmile Hollywood zjistil, že jediným projektem jde utržit miliardu, tak se od té doby investorům na poradách strašně špatně vysvětluje, že by možná bylo lepší, se držet zpátky. Ze všech filmů musí jít vyrábět plastové figurky, všechny musí být barevné, třeskuté a china-friendly.
Na druhém konci spektra jsou filmy nezávislé, malé, natočené za pár milionů, které se poperou o čest na festivalech a mezi filmovými nadšenci, ale multiplexům se vyhnou a v několika málo artových sálech prošumí během prá týdnů, než je vystřídá další podobný snaživec. Krom nastupující nadvlády provázaných filmových světů středně velkým filmům ublížil také úpadek trhu s domácím videem, kdy je v dnešní době už prakticky nemožné dorovnat ztráty z kin na DVD a Blu-ray. O točivé placky není dostatečný zájem a rozvoj internetového videa nebyl dost rychlý na to, aby se ekonomický propad stačil dorovnat.
Jenže ve filmovém průmyslu pořád byli herci, kteří chtěli hrát náročné role pro širokou veřejnost. Pořád tu byli scenáristé, kteří nechtěli psát ani souboje obřích robotů, ani experimentální festivalové meditace, ale docela obyčejné příběhy o tajných agentech, šlechtických rodech nebo sveřepých novinářích. A stejně tak se kolem hollywoodu motali investoři, kteří někam chtěli nalít svoje prachy a doma seděli diváci, kteří měli přesně na tenhle druh obsahu "pro dospělé" chuť.
