Pokud jste patřili v 90. letech minulého století mezi pravidelné televizní diváky, určitě vám neunikl soutěžní pořad Pevnost Boyard (prapůvodně Klíče od pevnosti Boyard). Po Hrách bez hranic to byl další zahraniční soutěžní pořad, ve kterém účastníci museli k výhře dospět přes nejrůznější opičí dráhy a další náročné úkoly. Kouzlo Boyardu tkvělo v tom, že se natáčela ve staré zachovalé pevnosti, obklopené Atlantským oceánem. Postupně se objevila celá řada mezinárodních verzích a v sobotu jsme se díky televizi Prima dočkali i té české.
Pravidla se postupně obměňovala, ale základní koncept zůstal během let stále zachován. Soutěžní tým prochází pevností, kde v jednotlivých komůrkách hráči v časovém limitu zkoušejí splnit fyzicky nebo psychicky náročné úkoly. Za každý splněný úkol získává tým klíč. Jakmile je klíčů dostatek, může tým odemknout pokladnici v centru pevnosti. V té ještě musí správně zadat heslo, které spustí proud zlatých mincí. Kolik jich soutěžící v časovém limitu nasbírají, tolik peněz mohou věnovat na charitu dle vlastního výběru. K sestavení hesla slouží indicie, které hráči dobývají v obdobných soutěžních disciplínách jako klíče.
Jak se povedlo české produkci populární koncept překlopit k nám? Tak napůl. Česká verze vzniká za pomoci pevnostního štábu, který pro mezinárodní mutace zajišťuje mnoho služeb na klíč. Výběr disciplín je tedy daný. Za sebe musím říct, že mi nostalgicky chyběl větší důraz na historizující atmosféru, kterou se snažily navodit straší francouzské série, které u nás v raných devadesátkách běžely. Otočný válec (přes který je třeba přeběhnout) v dnešní době už například není industriálně kovový, ale je pestrobarevný. Show tak v některých momentech nevypadá, jako by se točila v kamenné pevnosti, ale připomíná spíš zmiňované Hry bez hranic, které také v papundeklových kulisách hýřily barvami. Ale to je věc osobní preference. Kupříkladu moderní otočné křeslo, které soutěžícímu zamotá hlavu, než vyrazí za svým úkolem, mi do ponurých cel také nesedí, ale disciplína díky němu byla natolik zábavná, že mi vizuální podoba po chvíli přestala vadit.
Podobné výtky bych našel i k laciné počítačové grafice (K čemu dělat hnusné digi předěly, když má štáb k dispozici krásné letecké záběry?), ale jinak má místní štáb pořád řemeslo v ruce. Soutěž je dobře nasnímaná, pevnost stále vypadá skvěle a podle závěrečných titulků se zdá, že alespoň z části by mohl místní štáb mluvit i do postprodukce. Společně s licencovanou hudbou se tak celkem slušně daří budovat napětí a drama. Možná je trochu škoda, že v aktuální verzi soutěž do značné míry ztratila háv tajemna. Různé figurky z pevnosti (třeba hromotluk, který soutěžící při nesplnění úkolu odvádí do „vězení“) už dávno nepůsobí jako její skuteční obyvatelé, ale spíš jako uvítací výbor v Disneylandu. Samotní soutěžící se pak v úvodní epizodě chovali jako fanoušci, kteří mají svou oblíbenou show prokouknutou. Ale možná je to dobře, po těch letech na obrazovce už by hra na „skutečnou pevnost“ třeba ani nemohla být příliš uvěřitelná.
První skvadru hráčů se podařilo vybrat docela slušně (Vojta Kotek, Kristýna Leichtová, Jakub Prachař, Hana Kynychová a Jan Dolanský). Jak už bylo řečeno, šlo vesměs o fanoušky, kteří si přijeli s chutí zasoutěžit, na vlastní kůži zažít svou oblíbenou show a nebáli se třeba i vlastní neúspěchy (docela vtipně) glosovat. Na skupince bylo okamžitě znát, že v dalších epizodách bude do velké míry záležet na tom, jestli produkce bude mít při výběru podobně šťastnou ruku. Se zbytkem českého vkladu to totiž bylo podstatně horší.
Libora Boučka mám obvykle jako moderátora docela rád, baví mě jeho přehled a pohotovost, které se obejdou takových těch hodně tlačených vtípků, ke kterým se občas uchyluje třeba Leoš Mareš. Do starobylé pevnosti mi ale zkrátka neseděl a nadále umocňoval dojem, že Boayrd tak nějak zevšedněl a nic co by zavánělo dávnou mystikou, už se v něm dneska ani stát nemůže. Libor pořadem provedl, nijak zvlášť neurazil, nic nepřidal. Totálním krokem vedle je obsazení Jana Rosáka do role otce Furase. Tam, kde francouzská verze pořadu nabízí eklektika s propracovanou stařeckou maskou, jsme u nás dostali jakéhosi mnicha, který se snaží tvářit na soutěžící strašně zle, ale vy mu to prostě nevěříte. Studiové pořady zvládá Jan Rosák s přehledem, tady vyčníval jak Boyard z Atlantiku.
A úplně šťastná nebyla ani celková prezentace pořadu. Zahraniční verze Pevnosti často trvají i několik hodin, česká varianta bez reklam neměla ani hodinu a čtvrt. Značnou část stopáže navíc vyplňovaly zcela zbytečné sestřihy toho, co jsme asi před minutou viděli, popřípadě za dvě minuty uvidíme. Celkově tak pořad působil dojmem, jako by Prima zakoupila ve Francii nějaký levný balíček na klíč, který pak ve střižně načechrala sestřihy a reklamou. Samozřejmě se jedná o ryze osobní dojem, který nemám ničím podložený, ale pokud bude mít víc diváků pocit, že se nás snaží televize utáhnout na vařené nudli, pořadu to nijak neprospěje.
Pevnost Boyard tedy dostává mírný palec nahoru, protože v klíčových momentech (soutěžení) je i v české mutaci pořád zábavná, ale jako celek zatím vyznívá spíš jako slabší odvar nostalgické vzpomínky, který neurazí jako zpestření deštivého podzimního odpoledne, ale jako vlajkovou loď pro večerní prime time ji rozhodně brát nejde. Ale samozřejmě jsme v Česku a tady se opravdu dobré televizní pořady příliš nevedou.
Dejte vědět, co na českou Pevnost Boyard říkáte vy a jestli jste ji propásli, tady je první epizoda.
Zdroj fotek: TV Prima
