Schonecek
Velmi milé překvapení. Lépe bych snad ani první epizodu druhého The Punishera charakterizovat nemohl. Navzdory tomu, kolik pozornosti a fanouškovského zájmu si pro sebe marvelovské Netflix seriály při premiéře vždy utrhnou, jediný, který si kvalitu dokázal podle mého názoru spolehlivě udržet, je Daredevil. Prvního Punishera jsem dokončil prakticky na sílu a návrat do jeho světa jsem proto nijak zvlášť neočekával. Alespoň počáteční epizoda ale dopadla velice slibně. Celá jednička se vezla jen a pouze na charismatu Jona Bernthala, který ji táhl dopředu zuby nehty i skrz nudné epizody z výplňkové vaty, 2. řada ale prozatím nabídla i něco víc. Osobně mi v 1. řadě silně chyběly jakékoliv zapamatovatelné akční sekvence, ať už z pohledu práce s kamerou nebo s choreografií, a v tomto ohledu jsem rozhodně zaznamenal velký skok nahoru. Akci (které mimochodem v prvním díle není málo) má režisér Jim O‘Hanlon pevně v rukou, ví moc dobře, kam záběr umístit a jak dlouho ho nechat běžet. Zároveň mu kaskadérský tým poskytl dost materiálu, protože choreografie samotná se často blížila až k daredevilovské úrovni. Bernthal s její realizací navíc evidentně nemá žádné problémy. Jen tak dál. Ani intimnější momenty s důrazem na postavy se tu zatím nevlekly tak, jak to moc dobře známe z jedničky. Interakce mezi Frankem a novou postavou Beth (Alexa Davalos) mi nepřišly vůbec špatné. Krátká scéna s agentkou Madani (Amber Rose Revah) sice vyvolala nepěkné vzpomínky, snad se ale tvůrci z minulosti poučili.
Abych své myšlenky celkově shrnul, druhý Punisher má po úvodní epizodě naběhnuto na solidní pokračování, v němž je oproti jedničce rozhodně prostor pro zlepšení. Upřímně doufám, že si svižnější tempo zvládne udržet navzdory tradičně přemrštěným třinácti epizodám. Tu největší pochvalu, jakou mohu dát, je fakt, že plánuju zkouknout minimálně několik dalších dílů. A s tím jsem při usedání k obrazovce vážně nepočítal. Na finálním číselném hodnocení jsme se s kolegou Tučňákem více méně shodli.