No a co je nejdůležitější, povedlo se dobře napsat a obsadit ústřední postavy. Vyšetřovatel Blažek je ještě takový ten stereotypní zaťatý vlčák, co si jde za svým, ale zdá se, že větší prostor by nakonec mohly dostat okolní figury. U vyšetřovatelky Petry můžeme sledovat její rodinný život, na kterém je kouzelné, že nepůsobí jako strojené divadýlko pro kamery, ale jako autentický pohled do domácnosti, kde děti naprosto normálně kňučí kvůli hovadinám a rodiče jeden na druhého dělají košilaté strejdovské fóry, aby každodenní rutinu přežili v duševním zdraví.
A podobně člověčí je i linka s Davidem. To je mladý, namistrovaný borec (který se samozřejmě sesype, jakmile jde do tuhého), co si o sobě myslí, že má právo ojebat celý svět, jednoduše proto, že na to má tu drzost a shodou okolností kontakty a know-how. Jeho obhajoba, kterou povýšeně deklamuje přímo do kamery, je rozkošně jalová, asi jako když pokouší trousit rozumy o fungování světa dvacetiletý rapper se špatnými rýmy a zadkem vystrčeným z přerostlých kalhot. Zároveň vše David říká s takovým frackovitým úšklebkem, kterým jako by naznačoval, že vlastně ví, že plácá nesmysly, ale tím, že si svoji pózu uvědomuje, tak sám sobě může nalhávat, že je na každý pád ten nejchytřejší široko daleko.
Davidův kámoš René (Miloslav Pechácek) je skvělá vedlejší postavička, kterou si zapamatujete nejen pro její obarvenou hlavu a slizkého kníra. Skvěle se tu podařilo vykreslit takovou tu klasickou figurku extrovertního podivína, co vždycky říká (nahlas) přesně to, co si myslí, je pro každou blbost a je životem každého mejdanu, i když polovinu času máte chuť mu jednu vlepit. A stejně jako jsou skvěle napsané scény z rodiny Petry, naprosto přirozeně působí i prázdné tlachání mezi Davidem a Reném, popřípadě vyhýbavé oťukávání mezi Davidem a jeho oči zavírajícími rodiči. Dialogy nešustí papírem, není to divadelní deklamování. Postavy jsou zkrátka stejně živoucí, jako prostory, ve kterých se pohybují.
Pro jednou tu také máme českou produkci, u které každičká replika nepůsobí jako postsynchron a vybraná hudba je ve většině případů samostatně neposlouchatelná, ale dané situace dokresluje naprosto přesně (tím mám na mysli hiphopové písničky, které hrají především při scénách s omladinou, hudební doprovod v ostatních scénách si popravdě nevybavím).
Verdikt
Zrádci po první epizodě působí jako seriál, který úspěšně přejímá funkční příběhové vzorce moderního mezinárodního thrilleru, doplňuje je o specifické estetické cítění a těkavé vyprávění, které umocňuje bezprostřednost okamžiku. Uprostřed toho všeho jsou uvěřitelně napsané a zahrané postavy, kterým se příběhové kostře daří vdechnout život, současnost a českou specifičnost.
A teď už bych jen tvůrce neskromně poprosil, aby mne pokud možno v dalších dílech nezklamali ;-)
