Vždy se tvářila, jako jediná možná královna. Ale proč? Protože je schopnou dobyvatelkou? Politické schopnosti nikdy nepředvedla. Protože je dědičkou trůnu? Není. Jestli by nechtěla být pokrytecká, tak pokud je toto skutečně kritérium, tak by musela beze slova předat vládu Jonovi. Protože jako jediná opravdu myslí na lid? Jak ukázala aktuální epizoda, tak tohle kritérium skutečně neplatí.
Ve skutečnosti Daenerys chce vládnout, protože ji zkrátka žene ambice a pocit vlastní důležitosti, způsobený dosavadním vítězením. Dokud jí šlo všechno na ruku, dokázala v sobě najít laskavost (laskavost dle svých pravidel), dokázala najít klid a dát na své rádce. V Západozemí ale Daenerys narážela na odpor – vojenský, politický i lidský. A její podpůrný systém se postupně drolil. Jak se vše obracelo proti ní, tak ji nakonec pocit nedocenění a síla všech dalších okolností dohnaly až tam, kam ji dohnaly.
Z hlediska dlouhodobé dějové linky to podle mne pro Daenerys funguje. Poslední epizody definitivně ukázaly, že její dřívější nedokonalost dávala obrovský smysl – nebyly to znaky nedokonalého hrdiny, který je na trnité cestě k nápravě, ale předzvěsti jejího pádu. Jako záporák navíc daleko přirozeněji zapadá do příběhu ostatních postav. Pokud do nich vstupuje jako hrdina, vstupuje jako deus ex machina, vzhledem k tomu, že má na hrdiny jen málo vazeb. Pokud vstupuje jako padouch, dostáváme pro hrdiny velice dobře prokresleného, lidského oponenta, ke kterému můžeme cítit po letech strávených společně pořád ještě dost sympatií.
Daenerys vstoupila do Westerosu jako spasitel. Jako někdo, bez koho by nebylo možné porazit armádu nemrtvých, která hrozila zahubit vše živé. Zároveň se ale sama stala novou hrozbou. Vlastně je Daenerys něco jako oheň...atomová energie – dobrý sluha, špatný pán. Bez ní není pokrok možný, ale kdo si hraje s ohněm, ten se spálí. A unikátní je také v tom, že drtivá většina lidských hráčů má na jejím řádění podíl. Buď ji vyloženě pomáhali legitimizovat nebo minimálně přispěli k tomu, že byla zahnaná do kouta.
Cersei ji zradila a odmítla se vzdát bez boje, Jaime se rozhodl nakonec stát na její straně. Jon se nedokázal přenést přes skutečnost, že miluje svoji tetu a ještě neudržel tajemství, čímž ohrozil její politickou pozici. Sansa je přesvědčená o tom, že je geniální politickou manipulátorkou a svým nedostatkem taktu pomáhala Daenerys postrčit přes okraj. Varys vsadil na královnu draků, jen aby toho později litoval. A Tyrion taktéž zradil její důvěru, upřednostňoval před ní druhé, včetně jejích nepřátel Lannisterů, a ještě jí dával jednu špatnou radu za druhou. Daenerys tak funguje ještě jako nastavené zrcadlo, které ukazuje, že ani ostatní političtí hráči nejsou bez chyby a lepšími adepty pro trůn jen proto, že nemají chuť srovnávat města se zemí. I když...Cersei k tomu při hrátkách z výbušninami neměla daleko, Tyrion při svém soudu také přál smrt všem kolem, Jon ohrožuje lid svou naivitou, ctí až za hrob a neochotou vládnout. A Sanse zdánlivě nezáleží na ničem jiném než na osudu Severu.
Z tematického hlediska jsem tedy s vývojem seriálu navýsost spokojený. Je bohatý, funkční a dál podrývá konvence. Co už je horší, je provedení. I v téhle epizodě se vrací starý známý problém – nedostatek času. Řada situací je strašně zkratkovitá, zrychlená a kvůli tomu, že v čase skáčeme, po dnech a týdnech působí chování postav často rozpačitě. Chápu, že pro řadu diváků dokonce nesmyslně. Kdyby závěrečné řady neměly zkrácený počet epizod, věřím tomu, že by motivace jednotlivých postav fungovala daleko lépe.
